Ucho

Kachyňova formální strohost (střídání pouhých dvou lokací, statická Illíkova kamera) je přímo hozená rukavice ústřednímu hereckému tandemu, který ji zvedl více než důstojně. Tak strhující herecký koncert, podle skvěle napsaných not Jana Procházky, se jen tak nevidí. Paranoia doby, vrtkavost politických partají komunistického režimu a v neposlední řadě trhliny desetiletého manželství naservírované do jedné nekonečné noci. Před třiceti lety soudruhům nevonící odraz doby, dneska varovně vztyčený ukazovák, který si zaslouží více než pouhé promítání v klubových kinech! (01.03.2007)

Zrůdnost komunistického režimu spočívala v tom, že nikdo nemohl být v klidu. Nešlo stát stranou, ale ani přesvědčení poctiví kominusté si nemohli být ničím jisti. Režim, který požíral sám sebe. V posledních letech se točí spíše filmy o disidentech, ale zde se nabízí pohled člověka navrcholu, který nemá úniku, i kdyby nakrásně prozřel a nehodal dále sloužiit. Vysocí funkcionáři pod kontrolou nemohli jednoduše emigrovat, uvízli v systému, který nedovolil, aby navenek unikly nepříjemné informace. Na malé ploše jedné funkcionářské vilky se oderává tísnivé drama, které se postupem času stupňuje. Na začátku to vypadá na běžnou manželskou rozepři, kvůli ztraceným klíčům. Spor se postupně vyhrocuje až k fyzické konfrontaci, jde dál k pokusu o sebevraždu až po afektované smiřování. Všechno poslouchá všudypřítomné ucho se kterým je třeba počítat, ale se kterým se nedá nikdy smířit a před kterým není úniku. Ucho vnímám jako vrcholné dílo sehrané autorské dvojice Jan Procházka a Karel Kachyňa. Vycizelovaný scénář není pouhým výtvorem fantazie, ale velice přesvědčivou výpovědí člověka, který se jako přesvědčený komunista sám stal nepoodlným v očích strany. Je to s podivem, že Karel Kachyňa mohl natočit ještě tolik skvělých filmů. (14.12.2014)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete - nechci tvrdit, že přímo zaslouženě, ale rozhodně ne náhodou. Pokud si divák umí dokonale představit nebo nejlépe z vlastních zkušeností vybavit, jaký strach tehdy řada lidí prožívala, je výpovědní hodnota už tak znepokojivého a brilantně zahraného Ucha nepopsatelná. Ale ani dnešní generace nepotřebuje živé vzpomínky nebo nadměrnou inteligenci, aby pochopila ohromnou sílu, myšlenku a statečnost Kachyňovy psychologicky náročné sondy, která byla za soudruhů přísně zakázaná. Film, na který se nezapomíná, přestože není zrovna mým šálkem kávy. 80% (05.08.2013)

Opravdový klenot českého filmu, který vám místy musí připomenout snímek Who's Afraid of Virginia Woolf? a to v tom nejlepším slova smyslu. Protože oba hlavní představitelé podávají své životní výkony, speciálně Bohdalová mi dokázala, že je to opravdu paní herečka, která k naší smůle po revoluci zabředla v nováckých estrádách… Ucho je parádní snímek o jedné dosti ponuré době. 95 %. (21.01.2013)

Už od prvních minut filmu se člověk neubrání srovnání herecké dvojice Bohdalová-Brzobohatý s dvojicí Taylorová-Burton. Jejich vztah je opravdu v lecčems podobný vztahu hlavních postav filmu "Kdo se bojí Virginie Woolfové" - oba páry se nenávidí a zároveň bez sebe nemohou žít; častují se různými nadávkami i vtipně sarkastickými poznámkami; v obou filmech je to muž, kdo je terorizován, a v obou filmech je také pár nějakým způsobem izolován od svého okolí (ať už obrazně či doslova) - ale co je hlavní, všichni zmiňovaní herci ve svých rolích podávají (nad)životní výkony! Dalším obrovským přínosem Ucha je kamera - dialogy, nasnímané jakoby "tváří v tvář", jsou opravdu dokonalé. Atmosféra filmu krutě opravdově vypovídá o strachu, který v té době člověk nejspíš pociťoval takřka neustále (strach z prořeknutí se, strach z kriminálu, z toho, co se člověku může stát, když začne být nepohodlný). Ucho je zkrátka jedním z malých skvostů české kinematografie a na jeho výjimečnosti má největší podíl geniální herectví hlavní dvojice. (31.03.2006)