Vlak do stanice Nebe

Já tyhle válečné filmy pro děti zkrátka můžu. A pokud jsou natočeny pod taktovkou Karla Kachyni, je to pro mě záruka kvality, dobrosrdečného humoru a poetických záběrů. Film Vlak do stanice Nebe vypráví o malé holčičce Dáše, která odjede před válkou od maminky z Prahy do horské vesničky ke svému dědečkovi. Tady se Dáša seznamuje s místními dětmi, zvyky a taky lokomotivami. Z celého filmu jsem měla dojem, jako bych listovala knížkou s několika na sebe volně navazujícími příběhy, které propojuje právě houkání lokomotiv a všudypřítomný sníh, led a dětský smích. (05.05.2014)

Karel Kachyňa je mojim obľúbeným režisérom. Vlak do stanice Nebe je 25. filmom, ktorý som si pozrel. Považujem ho však iba za priemerné dielo, ktoré trpí neujasnenosťou, čo vlastne chcel režisér nakrútiť a aké posolstvo divákovi vyslať. To však vôbec neznamená, že vo filme nie sú pasáže potvrdzujúce Kachyňov umelecký dôvtip, zrelosť a najmä jeho talent pri vedení detských hercov.. (18.01.2020)

Je síce pravda, že dejová linka bola iba taká priemerná, no Kachyňovi sa tu podarilo vytvoriť slušnú atmosféru postavenej na vynikajúcich detských hereckých výkonoch - sugestívne, emotívne... Detský príbeh, kde hrá hlavnú úlohu vlak, detská láska a kamarátstvo, a to všetko na pozadí smutnej reality vojny. Nadpriemer. 75/100 (03.10.2019)

Nechcii zde polemizovat o době vzniku filmu, kdy normalizačním restrikcím podlehli i Hutka, Třešňák a Vodňanský, a do "kulturního kouta" musel zalést každý, kdo chtěl něco tvořit. Partyzánská parodie Karla Kachyni však patří mezi úspěšné "dětské" filmy, které k nám přicházejí většinou z románsko-arabské provenience a které dnes tolik obdivujeme. Nejednoznačný konec - spánek šípkové princezny a její probuzení - patří zajisté i k pohádkám pro dospělé. (29.03.2021)

Parní vláček, který čeká na posledního, co musel podojit kozu ... U toho škarohlída Kachyni mě vždycky fascinuje ta jeho poetika. Podle jeho manželky a dcery to byl velký morous a suchar, jakoby všechnu svou něhu a citlivost dal pouze do svých filmů a na jeho blízké mu nezbylo. Právě kousek pod Nebem v dědově chalupě si vyhrál přímo neskutečným způsobem. I když má film hodně dramatické okamžiky a pojednává o vážných věcech, přesto máme pocit, jakoby šlo o bezbřehou idylku viděnou dětským pohledem. Vždy jsem obdivovala s jakou lehkostí se obsazovaly dětské filmy, sázelo se na přirozenost, děti byly nejne fotogenické, ale uměly se nenuceně pohybovat před kamerou. Dospěláci jaky by byli jen do počtu. Celý příběh má navíc správně podchycenou atmosféru, zachycuje svět, který už není, ale prostřednictvím filmového záznamu se do něj můžeme přenést a takřka dýchat stejný vzduch. Propracované scény zaujmou v průběhu celého filmu, mě však utvěl závěrečný záběr na kolejích - Franta s krávou, děda se psem - velké zvíře, malý člověk, velký člověk malé zvíře, vycentrovaní přesně do středu. Film, který má všechno, jak má být - hudba podtrhuje děj, ale nikde nepřekáží. Illík za kamerou dokázal vždycky vykouzil pěkné obrazy a Hájek jako nejlepší střihač 60. let zase dokáže vybrat přesně to správné ani o chlup víc. A to dává dohromady pohodový divácký zážitek. (06.05.2014)