Vysoká zeď

Kino Dukla - Pocta k nedožitým 90tinám Karla Kachyni. Uzavřená snová romance evokuje pavlačovou atmosféru Honzlové od Zdeny Salivarové. Prostředí léčebny pak připomíná jiný film bájné dvojice KK-JP Městem chodí Mikuláš . Karel Kachyňa s Janem Procházkou dokázali točit filmy s pokorou. (14.04.2014)

Film, který spolu s Trápením a se Závratí tvoří jakousi trilogii, a který je z této trilogie asi nejzdařilejší. Procházka a Kachyňa byli silná dvojka čs. filmu šedesátých let, která s přehledem stačila celé nové vlně, kam až tak nepatří. Skvělí vypravěči, kteří při vší jemnosti svých filmů se vyhnuli jakémukoliv intelektualizování a samoúčelnému formálnímu experimentování (k čemuž měli mnozí tvůrci nové vlny sklony). Tenhle film vytvoří magickou atmosféru pomocí obrazů běžných věci. Moc se mi líbí exteriéry (uličky, dvorky, říční navigace), které vypadají často dost stínadelsky. Výkon R. Dulíkové je úžasný, ale V. Olmer, V. Lohniský a ostatní zdatně sekundují. Velice čistý film. (12.02.2011)

Dětské tužby schované do krabic, do skříní, do puklin, škvír, pod vykotlané stromy. Do skrýší nevyditelných pro dospělé (zkušenost jim zauzlovává,oči) ukrývají děti své vydobyté předměty. Obdarovávají je sny. Pak jako vratcí akrobati procházejí nejprve podél zdí, aby se nakonec dotknuly své "kořisti". - Trochu se znečistí, než je láska přiváže na špagát a provede je všemi slzavými údolími až k dospělosti. (30.04.2012)

„Datel, slyšíš ho?“ - „Ten je tady pokaždý. Vy ste ho předtím neslyšel?“ - „Až teďka.“ Milé překvapení, u kterého jsem se povětšinu času usmíval. A prožíval ho. To, co divák cítí ze společných chvilek dívky a mladého muže, se těžko přesně popisuje. Člověku to připomene něco z jeho života (pochopitelně ne nutně v této podobě). Blízkost, niternost, nedočkavost, strach, radost, zklamání, platonická láska, vystřízlivění. To všechno se tam v různé míře objevuje. A je úplně jedno, jestli spolu ti dva mluví či (významně) mlčí (ostatně i střih, který divákovi odpírá být s nimi po celou dobu, dělá svoje). Cítíte z toho tu přirozenost. Ale není to jen o těch společných chvilkách, diváka baví i dívčina „cestovní“ rutina, na kterou se už po chvíli začne těšit. Ve filmu tak vidím jediný problém, a to Jitčin věk. Chápu tu potřebu dětství, ale dívka podle mě měla být z jistých důvodů starší. Proto nedávám 5*, přestože jinak jsem velmi spokojený. „Kolena vás taky bolí od páteře?“ - „Kolena ne, mozek.“ - „Mozek nebolí.“ - „Mozek bolí ze všeho nejvíc. Ale to ty ještě nevíš.“ (26.08.2016)

Lyrický příběh o asi 12ti leté dívce, která během letních odpolední utíká z domova po pražských střechách, zlobí domovníka a přelézá vysokou zeď, aby učila mladého muže (Vít Olmer) po autonehodě znovu chodit. Mladý muž je rezignovaný a skeptický a dívka ho svou vitalitou přinutí chodit a on jen díky ní udělá pokaždé o pár kroků víc. Film o zvláštním přátelství malé dívky a dospělého muže. Lyrické, velmi hezké! Film mi připomíná francouzské impresionistické filmy z prostředí Paříže (nemám na mysli fr. impresionismus 30. let) jako Nikdo mne nemá rád, Červený balónek či Tarkovského Válec a housle. (01.12.2005)