Vysoká zeď

Tohohle Kachyňu opravdu můžu a ne jeho dramatické a zalidněné příběhy jak napsal kdysi Boček, právě jeho umění vytvořit z banálních situací a minimalistickými prostředky příběh, který chytá nebo se spíš jemně dotýká srdce se u nás nemá obdoby. Zde je výrazným prvkem několikavýznamová symboličnost zdi a niterně vykrelsená postava dívky, která krátkodobě osciluje mezi dětstvím a prvními citovými problémy, které výborně pomáhá přirozená dětská představitelka. A ani Olmer mi tentokrát nevadil, i ve vypjatějších chvilkách byl stále uvěřitelný. Některé momenty však přeci jen spoléhaly na doznívání poetického kouzla, které již mezitím vyprchalo a zbyl jen dojem natahovanosti, jako by se chtělo dosáhnout celovečerní stopáže a klasické distribuce. (06.01.2010)

Město je tvořeno labyrintem zdí... Ty nízké se dají překročit, u vysokých je vždy třeba nějaký fígl. A kdo se ho naučí, má přístup na druhou stranu, kdykoli si zamane. A na druhé straně se odehrává život někoho jiného, naplňuje se osud někoho jiného - a tomu je návštěva přes zeď někdy milá a jindy ne... Navzdory tomu, že jsem nedokázal ocenit Vláčilovu režii v Markétě Lazarové, oceňuji ji ve Vysoké zdi. A navíc oceňuji dialogy, nejen proto, že byly příjemně předvídatelné, tedy nejen pro jejich racionalitu, ale i pro jejich dikci. (02.01.2016)

Dětské tužby schované do krabic, do skříní, do puklin, škvír, pod vykotlané stromy. Do skrýší nevyditelných pro dospělé (zkušenost jim zauzlovává,oči) ukrývají děti své vydobyté předměty. Obdarovávají je sny. Pak jako vratcí akrobati procházejí nejprve podél zdí, aby se nakonec dotknuly své "kořisti". - Trochu se znečistí, než je láska přiváže na špagát a provede je všemi slzavými údolími až k dospělosti. (30.04.2012)

Malá školačka, která žije sama se svou matkou a bráchou, má spoustu tajemství. Ale to největší na ní čeká za vysokou zdí nemocnice. Mladá dívka nachází zalíbení k neznámému muži, který se v nemocnici znovu učí chodit po autonehodě. Jitka je pro muže schopna udělat cokoliv, i obejít zákaz své matky, aby nakonec zjistila, že srdce mladého muže patří někomu jinému. (09.04.2018)

Režiséru Kachyňovi a scenáristu Procházkovi se podařilo vykouzlit v neobvykle zpracovaném příběhu citový nářez, který je příjemně vystupňován hudbou. Za zmínku rozhodně stojí také skvělý výkon ústřední dvojice rolí Radky Dulíkové a Víta Olmera, kteří nepochybně v rozdílných postavách pojali roli hodně uvěřitelně s jakýmsi vzájemným pochopením. A to jsem od tohoto filmu moc nečekal, maximálně podmanivou historku citů, ale to, co jsem dostal, mě opravdu udělalo radost. Československý starý film zase zaválel. (18.02.2011)