Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef VanišHudba:
Jan NovákHrají:
Radka Dulíková, Vít Olmer, Helena Kružíková, Václav Lohniský, Ivana Bílková, Josef Koza, Marian Jirásko, Andrea Čunderlíková, Viktor SchwarczVOD (1)
Obsahy(1)
Jedenáctiletá dívka Jitka tajně chodí k nemocniční zdi, kde se setkává s neznámým mladým mužem. Ten při autonehodě utrpěl úraz páteře, teď je upoután na kolečkové křeslo a nevěří, že by mohl znova chodit. Jitka ho den za dnem při svých tajných výletech přesvědčuje o opaku. Oba spolu prožijí několik těžkých chvil, odehrají se mezi nimi hádky i opětovná sblížení. Jitka si přitom neuvědomuje, že vlastně prožívá první, zatím nevinný milostný vztah... (Peta_N)
(více)Recenze (44)
Velmi nudný scénář s otravnou mladou holkou ani Kachynova režie nespraví. ()
Poetický příběh ze "staré" Prahy má svoje kouzlo, ale to je tak vše. Příběh je poměrně jednoduchý. Jitka si prožívá svoje naděje, trápení, nevděk a zklamání. To kouzlo, jako u řady jiných Kachyňových filmů spočívá v detailu. Detailech. Ve skrýších, dvorcích, střechách a zákoutích, které byly dříve rájem dětí a formovaly je. Ty dnešní děti bohužel žijí ve sterilním a nudném prostředí. ()
Výborné - velmi citlivý vhled do dívčí duše. Dnes by to asi netočit nešlo, tvůrce by byl ihned obviněn z pedofilie... ()
Komorní, úsporně vystavěný příběh, vyprávěný tak civilně, že při povrchním sledování snadno uniknou náznaky rafinované hry s divákem a nevyřčené významy. Tři osamělé postavy: Jedenáctiletá Jitka, pyšná na svou nezávislost, žijící si ve svém vlastním světě na dvorcích a střechách starých pražských činžáků či na haldách písku bránické náplavky. Dospělý muž v sanatoriu, zcela ponořený do svého traumatu. Jitčina matka, které se do péče o dvě děti už nějak nevejde empatie a vřelost. A čtvrtá klíčová postava, která ve filmu chybí – otec. Předčasně dospívající Jitka si promítá jeho autoritu do neznámého zraněného muže a za svou péči o něj si žádá jeho pozornost, uznání a postupně i víc... Vysoká zeď sanatoria, kterou Jitka každý den překonává, je symbolickým předělem v jejím světě, hranicí mezi dětstvím a dospělostí, samotou a sdílením, ústrky (mstivý domovník V. Lohniský) a přijetím, poslušností a svobodou. Tvůrci tento předěl zvýraznili hudbou (Novákovy geniální variace na ohranou Beethovenovu klavírní etudu Für Elise zní pouze tehdy, když je Jitka na zdi nebo za ní) a kamerovým filtrem, který dodává prostoru za zdí zářivý hal. Příběh končí tak, jak musel skončit. Jak se lehce rozvine, tak nenápadně zmizí a zůstane po něm dlouho doznívající pocit setkání s mimořádnou filmovou básní, kterou pokládám kvůli neobvyklému tématu i způsobu zpracování za dílo z první desítky Československé Nové vlny. ()