Zlaté časy rádia

Dnes žije svet s televízorom a počítačom, ale na prelome 30 a 40 tých rokoch stredobodom každej americkej rodiny bol rozhlas, ktorý jednotlivé rodiny spájal s blízkym ale aj vzdialeným svetom. Rozhlas im priniesol aj vážne správy o prepadnutí Pearl Harboru, ale ľudia neboli nadšení, že im reportér prerušuje ich zábavu produkovanú rozhlasom. Film poukazuje na situáciu v starej židovskej rodine, ale aj v celej americkej spoločnosti, ktorá sa začala pripravovať na vojnu. Aj od malých deti sa očakávala pomoc národu, ktorý bol vo vojnovom stave. Museli zbierať železo a sledovať more a v ňom nemecké a japonské ponorky. Režisér buduje svet bežných, nedôležitých udalosti, ktorými žijú ľudia až nakoniec sa pridáva každodenná vojnová prítomnosť 2. svetovej vojny s plnou vážnosťou.. (15.10.2015)

80. léta Allenovi svědčila, sázel tehdy jednu pecku za druhou. Nejsem si jistý, jestli Zlaté časy rádia je jeho nejlepší snímek a po pravdě řečeno o tom pochybuji (např. Lásku a smrt mám radši), ale zcela jistě jde o jeho nejosobnější film, ve kterém vyznal lásku ke všemu, co formovalo jeho dětství a dospívání. Trochu podobné Amarcordu nebo naší Obecné škole, přinejmenším v rovině nostalgického ohlédnutí za časy dávno minulými. Allen dovedně mixuje realitu s fikcí, na svět se dívá očima trochu romantického a trochu rošťáckého kluka, který zkouší, co mu okolí dovolí. Skvělé je vyobrazení rodinných příslušníků, které si zahráli Allenovi oblíbení a dobře sehraní herci. Zvlášť part Miy Farrow a její legendární prodavačky Sally je famózní a výborná je i Dianne Wiest v roli vdavekchtivé tety. Allenovo ohlédnutí do minulosti je milé, druhá světová válka tvoří pouze okrajové pozadí a osudy hrdinů ovlivní spíš zákeřný útok Marťanů ze slavné rozhlasové hry Orsona Wellese. Zlaté časy rádia, to je skvělé retro, výborné herecké obsazení a v neposlední řadě i úžasná hudba. Celkový dojem: 85 %. (09.11.2009)

V souvislosti s režijními múzami Woodyho Allena se filmoví historici nejčastěji obrací k Bergmanovi, tento film ale ukazuje, že by se nemělo v různých medailoncích mluvit jen o něm - po "Stardust Memories" se jedná o v pořadí druhou poctu tvorbě Federica Felliniho, zde odkazující snad na všechno typické pro známého italského režiséra, až se skoro chce říci: "A m'arcord". Krom drobných podobností nejen se zmíněným Amarcordem (první kontakt se sexualitou), ale také La dolce vita (válečné tajemství malého Woodyho dle mě parafrázuje slavnou scénu na pláži) či 8 1/2 (zhasnutí světel) mě trochu překvapilo, jak se povedlo převést Felliniho trademark - obskurní postavičky, vypravěč, etc. tak, že působí originálním dojmem a především autobiograficky. Vyprávění o životě mimo rozhlasový entusiasmus je podle mě další silnou stránkou snímku - například si myslím, že pokud Woody skutečně vyrůstal v takové společnosti, kde předmětem sváru byl třeba i Tichý oceán, tak se ani není čemu divit, že je s ním taková zábava. :-) Díky tomuto zaměření příběhu se povedlo odborat i jednu moji tradiční nejistotu - když například v českých filmech vidím různé dětské skupinky, nemám moc víru v každý jejich pohyb, nemluvě o jednotlivých replikách. Snad poprvé jsem se dokázal vcítit do zobrazeného potěru, například proto, že tato vize není daleko od toho, k čemu se sám ohlížím, jen rozhlas v devadesátých letech už dávno přenechal své místo televizi. Plně se mi tak potvrzuje Allenovo postavení v mé hirearchii - trochu mě i mrzí, že vedle filmařiny se nevěnuje také psychologii, pokud by to šlo, chodil bych k němu v průměru na dvě sezení za den a za dva týdny by možná o mě věděl více než barová zpěvačka Sally o svých newyorských spoluobčanech. :-) Stejná slova samozřejmě platí i v tomto komentáři již několikrát zmíněném FF. "Zlaté časy rádia" u mě zaujímají shodou okolností podobné postavení jako italské 8 1/2 - pomyslný Midasův dotek zafungoval lépe na jiných místech (v případě Woodyho bych mohl jmenovat asi pět snímků), nicméně pro tenhle krajíc jednoho velkého filmového chleba mám zvláštní slabost. O hodnocení nejsem na pochybách. P.S. Herecké obsazení sice je v nostalgických snímcích tohoto rázu méně podstatné, nicméně zaujalo mě nečekané cameo Diane Keaton - v první chvíli jsem ji dokonce nepoznal. (14.08.2010)

Tento film od Allena nebude patřit mezi mé nejoblíbenější. Vadí mi na něm jakási necelistvost, útžkovitost. Taky mě už začíná lehce popichovat neustále stejné obsazení (cca 15. film, co jsem viděla). Oceňuji ale Miu Farrow, která hrála lehce přihlouplou slečnu naprosto dokonale. Také se mi líbila úvodní scénka s lupiči. (02.05.2011)

Radio Days není nejlepší z Allenovy tvorby, ale tenhle film má něco do sebe. Něco, co mě prostě nutí dát snímku lepší hodnocení. Woody vzpomíná na své dětství strávené pronásledováním německých ponorek, pozorováním nahých dam a hlavně posloucháním rádia. Možná je to ta nostalgie, která z tohoto filmu čiší z každého záběru, možná je to tím, že jsem si při filmu zavzpomínal na své dětství (byť jsem nehledal ponorky či neposlouchal tak moc rádia, jako Woody.) Takhle by to šlo, Woody. 80 %. (23.09.2012)