Death Is Called Engelchen
Kamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jan Kačer, Eva Poláková, Martin Růžek, Blažena Holišová, Pavel Bártl, Ezard Haußmann, Otto Lackovič, Vlado Müller, Oľga Adamčíková, Miroslav Macháček (více)VOD (2)
Obsahy(2)
Román slovenského prozaika a novináře Ladislava Mňačka "Smrt si říká Engelchen" vyšel poprvé v roce 1959 a ihned zaujal čtenáře i kritiku nevšedním pohledem na tehdy už zprofanovanou partyzánskou tematiku. Mňačko svůj příběh líčí na základě autentických prožitků. Aniž by glorifikoval, přikrašloval, aniž by se přidržoval schematického dělení charakteru na černé a bílé, dává velký prostor psychologické kresbě postav, šokuje netradičním pojetím literárních i lidských konvencí, v každém případě však čtenářům poskytuje do té doby nevídaně otevřený obraz jedné stránky partyzánského odboje. Téměř filmová stavba románu zaujala scenáristickou a režisérskou dvojici Jána Kadára a Elmara Klose, tvůrce, kteří zásadním způsobem obohatili naši kinematografii (Obžalovaný, Tři přání, Tam na konečné, později Obchod na korze). Film Smrt si říká Engelchen měl premiéru v roce 1963, v době, kdy neopakovatelná generace našich filmařů vykročila do světa a začala oslňovat svými úspěchy. Kadár a Klos, přestože byli o generaci starší, nezůstali za svými mladšími kolegy nijak pozadu, v dokonalé tvůrčí symbióze přijali postupy i poetiku nové vlny ve svůj vlastní svébytný výraz podložený samozřejmou profesionalitou a letitou zkušeností a vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších filmů 60. let. Dvojí časová rovina filmu i psychologicky složitá kresba hrdiny příběhu Pavla daly mimořádnou příležitost Janu Kačerovi, jehož citlivé civilní herectví obohatilo postavu mladého, těžce zraněného partyzána, o nové a netušené duševní dimenze. Jednu ze svých největších filmových rolí (zde postava Marty) dostala slovenská herečka Eva Poláková, jejíž předčasný skon v roce 1973 byl pro slovenské divadlo opravdu těžkou ztrátou. (Česká televize)
(více)Videa (7)
Recenze (184)
Neuveritelne sugestivni filmove dilo. Knihu v durazech na kladeni moralnich dilemat a odvracene strany odboje sice nedostihuje, (trosku vic zamazanych a hladovych partyzanu by ji take neskodilo) ale i tak diky skvele rezii, hercum a hudbe stavi ladku valecneho filmu hodne vysoko ... nad jine vysoko. Jen tak mimochodem sestricka v nemocnici je v knize mladicka blondyna, neni radova a partyzan Pavel (sympaticky stydlivy intos) ji ve finale zbali. ()
4,5 Bezpochyby nejlepší film Kadára a Klose. Na svou dobu nesmírně novátorský - nejen co se týče boření tabuizovaných témat a demýtizace partyzánského hnutí (partyzáni už nejsou ti čistí hrdinové, ale obyčejní lidé, kteří chybují, chlastají a souloží), ale i z hlediska narativní struktury. Popisná narace je pasé, ať žije asociativní montáž, ostrý střih, flashbacky a retrospektivy. A navíc - Jana Kačera ve filmech ze šedesátých let opravdu zbožňuju. Velké doporučení těm, co neviděli. ()
Expresivní válečné drama o skupině česko-ruských partizánů, jehož tvůrci od prvních minut zejména skrze černobílou kameru a hudbu Zdeňka Lišky usilovně budují tísnivou a skličující atmosféru. Retrospektivně vyprávěný příběh nabídne několik silných scén, výborného Jana Kačera v hlavní roli, přesvědčivě relativizuje dobro a zlo (postavy partizánů mají daleko k jednorozměrným šlechetným hrdinům), zcela postrádá jakýkoliv patos, nemístný patriotismus, a úlevnou katarzi v závěru také raději nečekejte. Menší problém mám jen s poněkud rozvláčným tempem, kvůli němuž už tak poměrně dlouhý film bohužel subjektivně působí ještě delší. I tak ale Smrt si říká Engelchen souhrnem všech svých kvalit s přehledem strká většinu novodobých českých a slovenských filmů do kapsy... 80 % ()
Podle mého se jedná o nejlepší českoslovesnký ryze válečný film. Pánové Kadár a Klos vytvořili nadčasový film, který bezpochyby patří ne do zlatého, ale do platinového fondu československé kinematografie a světového válečného filmu vůbec. Scénář střídá dvě časové linie. Při pobytu na nemocničním lůžku, se prostřednictvím retrospektivních prostřihů dozvídáme co se vlastrně stalo. Těmto flashbackům napomáhají geniální střihové triky, které jsou pastvou pro oči každého náročnějšího filmového diváka. Kamera je také úchvatná, za zmínku stojí například dlouhý dynamický švenk v počátku filmu, který působí skutečně luxusně a sugestivně dovytváří atmosféru války. Temnou atmosféru nacistické hrozby také napomáhá navodit depresivní filmová kulisa Zdeňka Lišky. ()
Válečná doba není snadná a nemá černobílou barvu. Ve válce, více než kdykoli jindy, platí heslo zabiješ, nebo budeš zabit. Převážná většina současných křiklounů za obranu země by při prvním trochu nepříznivém vývoji událostí změnila své hlasité ideály a adaptovala se rychle ve prospěch přežití i ke zrůdné a sadistické spolupráci s každým, s nímž jim vzroste naděje na setrvání vlastního života. Ve válečném období není o chybná rozhodnutí nouze a vždy se zaplatí cenou lidských životů. Ve válečném období není snadné zůstat humanistou, ale je velmi lehké překračovat hranice lidskosti. Ve válečném období má člověk jediného věrného přítele. A tím je strach. Největším přínosem tohoto jedinečného filmového výtvoru je ničím neobarvený realismus, bez ryzích a udatných hrdinů. Kladně vnímané postavy mají své charakterové neduhy a traumata. Opravdovým očistcem procházeli ti, kteří z těch nejčistších pohnutek hráli dvojí hru. Nejenže nejsou na konec hrůzných časů připraveni po psychické stránce, ale ani po té společenské, kdy každý dříve nečinný si okázala a halasně kopne do skutečně hrdinské osoby. Stopy válečných traumat zažitých, prožitých i způsobených nelze nikdy a dokonale smazat. Hlavní postavou mnohovrstevného příběhu je český partyzán Pavel (skvělý Jan Kačer) a jeho vzpomínání na poslední dny boje při léčení vážného zranění. Všechny ty hrůzy a vysoce stresové situace si začínají vybírat svojí nutnou daň ve formě psychické nevyrovnanosti. Hledá odpovědi, hledá zodpovědnost svojí i druhých, hledá smysl života a své místo v něm. Ptá se a hledá lidskost a ztracenou lásku. Hlavní ženskou postavou je židovská mladá a půvabná žena Marta (vynikající Eva Poláková). Je to žena dvou tváří a byla vycvičena ke svému tíživému poslání, ve které se stává odevzdanou hračkou v rukách zvrhlých mužů strany zla. Tato dvojí hra musí zákonitě zanechat těžké rány na duši. Živou vodou je pouze vzplanutí citů k Petrovi, ale může přetrvat? Z dalších rolí: laskavá a obětavá řádová sestra a ošetřovatelka Alžběta (sympatická Blažena Holišová), duchaplný a ochotný nemocniční lékař (dobrý Martin Růžek), prozíravý vůdce partyzánů a Sovět Nikolaj (zajímavý Vlado Müller), dobrácký Sovět a mírumilovný partyzán a Petrův kamarád Dimitrij (Pavel Bártl), občas přes míru běsnící vůdčí partyzán Ondra (dobrý Otto Lackovič), přesvědčivý špeh a udavač partyzánů Macků (dobrý Miroslav Macháček), mladý a bezstarostný partyzán Toník (Antonín Molčík), vyčerpaná a ustaraná Petrova máma Rožková (Oľga Adamčíková), naposledy zaskočený a lidský německý poručík (sympatický Ezard Haußmann), lehkomyslná a utěšující Jožina (Wanda Spinka), německý dezertér s nutným obratem Willy (Oto Ševčík), spolupracující i nespolupracující četník Bárta (Ota Sklenčka), ospravedlnitelně odpravený německý generál (Valtr Taub), na poslední chvíli po dobrém světle na vlastní osobu toužící Kroupa (příjemný Čestmír Řanda st.), či noční můra jménem Engelchen (Norbert Chotaš). Není to hrdinský epos, vše se řídí touhu po přežití. Opravdový hrdina je většinou haněn a nese si sebou pochybnosti a hluboké rány. Nic už nebude jako dříve. () (méně) (více)
Galerie (12)
Zajímavosti (11)
- Film o pochybnostech a tragických pocitech vítězů byl jako „příkladně nebezpečný“ uschován 20 let v trezoru (i kvůli emigraci autora předlohy a jednoho z režisérů). (darek kartac)
- Po společenské satiře Tři přání (1958) dostala režisérská dvojice Ján Kadár – Elmar Klos za údajný revizionismus dvouletý zákaz tvorby v hraném filmu. Pauzu vyplnili spoluprací na projektech Laterny magiky a polyekranu, už od konce roku 1961 však začali připravovat k natáčení adaptaci autobiografického románu slovenského publicisty a prozaika Ladislava Mňačka „Smrť sa volá Engelchen“ (1959). Podobu televizního filmu mu sice hned v roce 1960 dal už Ivan Balaďa, film režisérského tandemu přišel však do příznivější doby politického i kulturního tání. (Letní filmová škola)
- Z filmu byla vystřižena scéna, v níž po osvobození kope dav lidí do mrtvoly kolaboranta. (raininface)
Reklama