Death Is Called Engelchen
Kamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jan Kačer, Eva Poláková, Martin Růžek, Blažena Holišová, Pavel Bártl, Ezard Haußmann, Otto Lackovič, Vlado Müller, Oľga Adamčíková, Miroslav Macháček (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Román slovenského prozaika a novináře Ladislava Mňačka "Smrt si říká Engelchen" vyšel poprvé v roce 1959 a ihned zaujal čtenáře i kritiku nevšedním pohledem na tehdy už zprofanovanou partyzánskou tematiku. Mňačko svůj příběh líčí na základě autentických prožitků. Aniž by glorifikoval, přikrašloval, aniž by se přidržoval schematického dělení charakteru na černé a bílé, dává velký prostor psychologické kresbě postav, šokuje netradičním pojetím literárních i lidských konvencí, v každém případě však čtenářům poskytuje do té doby nevídaně otevřený obraz jedné stránky partyzánského odboje. Téměř filmová stavba románu zaujala scenáristickou a režisérskou dvojici Jána Kadára a Elmara Klose, tvůrce, kteří zásadním způsobem obohatili naši kinematografii (Obžalovaný, Tři přání, Tam na konečné, později Obchod na korze). Film Smrt si říká Engelchen měl premiéru v roce 1963, v době, kdy neopakovatelná generace našich filmařů vykročila do světa a začala oslňovat svými úspěchy. Kadár a Klos, přestože byli o generaci starší, nezůstali za svými mladšími kolegy nijak pozadu, v dokonalé tvůrčí symbióze přijali postupy i poetiku nové vlny ve svůj vlastní svébytný výraz podložený samozřejmou profesionalitou a letitou zkušeností a vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších filmů 60. let. Dvojí časová rovina filmu i psychologicky složitá kresba hrdiny příběhu Pavla daly mimořádnou příležitost Janu Kačerovi, jehož citlivé civilní herectví obohatilo postavu mladého, těžce zraněného partyzána, o nové a netušené duševní dimenze. Jednu ze svých největších filmových rolí (zde postava Marty) dostala slovenská herečka Eva Poláková, jejíž předčasný skon v roce 1973 byl pro slovenské divadlo opravdu těžkou ztrátou. (Česká televize)
(více)Recenze (184)
Působivý film. O to více, že obsahuje řadu prvků, které mohou být divácky obtížné (rychlé prostřihy mezi nemocniční současností a válečnými vzpomínkami bez ostré hranice, opakované delší pasáže v cizích jazycích s titulky, poměrně dlouhá stopáž...). Kádár a Klos ale byli mistři a z toho, co by mohlo zavánět většinově nepřístupným art filmem, je vcelku uživatelsky přívětivý mainstream (i když na večerní biograf po těžkém dnu v práci to úplně není). Zajímavé je na tom zejména to, že na rozdíl od řady jiných podobných filmů vzniklých v československé produkci proti-nacistický neznamená v druhém sledu automaticky pro-komunistický. ()
Vynikající vzorek československé kinematografie z doby, kdy dosahovala úrovně světové špičky, působivý jako obžaloba války, zvažování dějin (a hodnot, v nich tvarovaných) i milostný příběh. Líbil by se mi ještě víc, kdyby se autoři občas nenechali unášet okázale kumštovními postupy. ()
Po všech stránkách takřka dokonalý film, potěšení z něhož mi trochu kazila pouze poněkud příliš akcentovaná (a vzhledem k době vzniku i pochopitelná) láska k "sovětským bratrům" a občasná plochost charakteru hlavního hrdiny, kterému čestnost, neúplatnost a nezdolnost prosakovaly všemi póry. ()
Válečný film, který je podáván retrospektivně zraněným partyzánem v podobě Jana Kačera, který ač po válce ukazuje i jeho vnitřní boj s tím, co bylo správné a co ne. ()