Tam na konečné

Nesmyslně předabovanými hlasy vykolejený snímek o smyčkách ze „smyčky“ mě nemohl nezasáhnout již periferním světem, který zobrazil. Mám slabost pro ta místa, kam se ještě ta podivná prkna s tolika zrádnými propadly, která znamenají svět, nerozšířila a kde je život nadále autentickým, plným všech divoce rozbujených pocitů, ať slastných či bolestných. Spleť intimních dramat, soustředěných k horoucímu ohnisku (ohništi) domova, rodiny, mi však přišla poněkud názorně edukativní: sonda do přirozeného nešlechtěného bytí převažovala v moralitu. Komorně podaná polarita ženství a mužství, poněkud vyhrocená, tento osten ještě zesílila: proti charakterním ženám stojí bezvýjimečně slabí muži, podléhající svým slabostem, kterým obětují život svůj i svých bližních – a zvláště žen… Postrádal jsem hlubší vhled do těch elipticky podaných osudů, které mě čímsi – snad příbuznou slabostí – přitahovaly. Byl bych rád z těch nezachycených stop odečetl i cosi z toho, co jsem sám zapomněl, ale dostal jsem jen nepsychologické mnohomluvné repliky či kultivovanou hysterii ženského rodu. To vychýlilo a zkreslilo celek a přišlo mi, že si jen listuji v sešitku s mravoličnými historkami, místo abych se střetl s někým, koho bych mohl znát ze tmy ranního zrcadla… (27.01.2018)

"Nebojte, já mám dobrej kádrovej posudek. Jenom trochu chlastám." I takové satirické hlášky problesknou filmem 50. let, který je bezesporu sociální, není však už prvoplánově budovatelský. Leda silněji emancipační v některých tématech, která řeší. Více než metaforu o "konečné" jsem vnímal tenhle až divadelně vystavěný malý svět na pražské periferii v až podmanivých černobílých filmových kulisách. Svět stvořený z několika dílčích osudů v jejich nešťastných každodenních životech: ať už jde o úvodního bohabojného opilce, přílišným intelektem nikoli, ovšem dobrým srdcem oplývající Olinku, nebo pana lékárníka, od první vteřiny nesnesitelného psychopatického hejska hrajícího si na sofistikovaného a zásadového Alaina Delona, který si bez ptaní zapálí při první návštěvě, v posteli, u těhotné ženy i u spícího dítěte. Nemůžu si pomoct, ale pro mě je Vladimír Ráž více styl Tonda Zápotocký, nežli lamač dívčích srdcí. Tak či onak, moudří lidé z Cinepuru poukazují na to, že tento snímek může patřit k prvním vlaštovkám filmařského obratu, který se rozvinul a vyvrcholil o desetiletí později novou vlnou. Tento obrat k člověku tady a dnes, jeho emocím a "obyčejným strastem", je patrný. Velice silný je pak, zdá se mi, motiv a problematizace ne/existence dítěte ve vztahu a životě. (25.06.2023)

Nádherný film, který troufám si říct už řadu let nevysílali v žádné z našich televizí. Rok života obyvatel jednoho předměstského činžáku na konečné zastávce tramvajové linky tuším že na Pankráci (dnešní Budějovické náměstí). Bezdětní manželé se nezištně starají o dítě alkoholika. Neštastně zamilovaná studentka Olina (E.Očenášová) se rozhodne být svobodnou matkou. Dobré ztvárnění řekl bych takového českého neorealismu všedního dne. Výsledná podoba filmu byla silně ovlivněna právě tímto stylem (žánrem). Víc než jen dobrý psychologický film jehož znovu uvedení v ČT by rádo potěšilo nejen mě ale určitě i všechny přznivce takového toho československého klasického filmového neorealismu který byl spíš pro tu dobu typický v Itálii kde vlastně tento přízvučný pojem tak kolem roku 1943 vznikl. 4,5/5*. (11.07.2006)

Tvůrčí spojení režisérské dvojice s Aškenazyho základem přináší v roce Cabiriiných nocí skvostný kontapunkt k tehdejší evropské vrcholné tvorbě a k vystřízlivění z největšího dobového nadšení ve východním bloku. Kontrastní motiv (dnes obvykle nedešifrovaný) induvidualistické ztracenosti proti masovému nadšení je dalším pojítkem s poválečným existencialismem. To vše z prostředí, které bylo akčním radiem mého dětství v dobách sice o hodně pozdějších, ale stále v situaci, kdy se hranice periferie posunula jen o pár stovek metrů dál. Cestu tramvají z titulků bych klidně protáhnul na samostatný celovečerák. (25.10.2014)

Zachycení každodennosti 50. let z pohledu obyvatel jednoho činžáku. Adresa na periferii města hraje ve finále podstatnou roli. Ludvík Aškenazy vytvořil pestrou škálu postav, jejichž osudy se prolínají. Příběh symbolicky vrcholí v čase vánočním. Při komorní oslavě dvou osamocených žen se plánovaný pláč mění díky Vlastovi Burianovi v smích, ale nakonec stejně vyplavou na povrch slzy. Působivá je scéna v kostele, kdy se otec (Martin Růžek) modlí společně se svou dcerkou (Karlička Svobodová). Její naivní otázky "A potom?" konfrontují bezstarostnost dětství s problémy dospělých. Zajímalo by mě, jestli ty-vy-kání mezi Marunou (Jana Dítětová) a vojákem mělo nějaký umělecký podtext, nebo to byla jen nedůslednost tvůrců... Hudba: Zdeněk Liška. "Mezi dobrem a zlem je čára. A já po tý čáře chodím," říká alkoholik Pešta (Martin Růžek). (20.01.2010)