Tam na konečné

Drobné glosy ze života na pražské periferii zasazené do průběhu jednoho roku. Nejde ani o sociální drama ani o kritiku společnosti, ale o datailní pohled do soukromí nesený v duchu realismu. Navzájem se prolínající příběhy odkrývají obyčejné všednodenní příběhy, které jsou velice dobře zvolené - osamnělá manželka, studentka, babička s vnučkou, opilec, starčší bezdětný pár ... Výběr postav a jejich vykreslení je ostatně silnou stránkou všech filmů dvojice Kadár/Klos. I mezi optimistickými snímky předválečné éry se začínají objevovat filmy zachycující život jaký je, bez zbytečného romantizovaní nebo snahou o humorný pohled na vážné stránky lidského bytí. To čím by Batalion v předválečné kinematografii stává se Tam na konečné v době poválečné a před nástupem nové vlny. (17.06.2015)

"bud aspon trosku lidskej, jses pes" .) "ja se nikdy nicemu nedivim a nic neodsuzuju" "clovek se nekdy potrebuje tak na sebe zadivat a premyslet a byt sam ne?" "pripada mi to vsecko prilis pripravene, nez abych tomu mohl duverovat" "poslyste, nechtela byste si poplakat?" "hlavne, aby to byl clovek... a aby nebyl lekarnik" (02.08.2015)

protože jsem se toho roku,kdy film vznikl,narodila,byl mi blízký spoustou detailů....za všechny například takovou skleněnou (keramickou?) chlebovkou, kterou jsem tam zahlídla,taky jsme ji měli doma......líbil se mi i příběh,zpracovaný v duchu té doby......akorát se vloudila chybička - Hanička v mlékárně dostala hliníkovou bandasku,aby vzápětí,když vběhla do domu,upustila na schodišti smaltovaný jídlonosič :-) (28.03.2020)

Zachycení každodennosti 50. let z pohledu obyvatel jednoho činžáku. Adresa na periferii města hraje ve finále podstatnou roli. Ludvík Aškenazy vytvořil pestrou škálu postav, jejichž osudy se prolínají. Příběh symbolicky vrcholí v čase vánočním. Při komorní oslavě dvou osamocených žen se plánovaný pláč mění díky Vlastovi Burianovi v smích, ale nakonec stejně vyplavou na povrch slzy. Působivá je scéna v kostele, kdy se otec (Martin Růžek) modlí společně se svou dcerkou (Karlička Svobodová). Její naivní otázky "A potom?" konfrontují bezstarostnost dětství s problémy dospělých. Zajímalo by mě, jestli ty-vy-kání mezi Marunou (Jana Dítětová) a vojákem mělo nějaký umělecký podtext, nebo to byla jen nedůslednost tvůrců... Hudba: Zdeněk Liška. "Mezi dobrem a zlem je čára. A já po tý čáře chodím," říká alkoholik Pešta (Martin Růžek). (20.01.2010)

Nesmyslně předabovanými hlasy vykolejený snímek o smyčkách ze „smyčky“ mě nemohl nezasáhnout již periferním světem, který zobrazil. Mám slabost pro ta místa, kam se ještě ta podivná prkna s tolika zrádnými propadly, která znamenají svět, nerozšířila a kde je život nadále autentickým, plným všech divoce rozbujených pocitů, ať slastných či bolestných. Spleť intimních dramat, soustředěných k horoucímu ohnisku (ohništi) domova, rodiny, mi však přišla poněkud názorně edukativní: sonda do přirozeného nešlechtěného bytí převažovala v moralitu. Komorně podaná polarita ženství a mužství, poněkud vyhrocená, tento osten ještě zesílila: proti charakterním ženám stojí bezvýjimečně slabí muži, podléhající svým slabostem, kterým obětují život svůj i svých bližních – a zvláště žen… Postrádal jsem hlubší vhled do těch elipticky podaných osudů, které mě čímsi – snad příbuznou slabostí – přitahovaly. Byl bych rád z těch nezachycených stop odečetl i cosi z toho, co jsem sám zapomněl, ale dostal jsem jen nepsychologické mnohomluvné repliky či kultivovanou hysterii ženského rodu. To vychýlilo a zkreslilo celek a přišlo mi, že si jen listuji v sešitku s mravoličnými historkami, místo abych se střetl s někým, koho bych mohl znát ze tmy ranního zrcadla… (27.01.2018)