Akta Pentagon: Skrytá válka

Čekal jsem, že The Post bude dobrý film. Nečekal jsem, že bude takřka bezchybný. Lze na něm obdivovat mnohé, obzvlášť při vědomí, že projekt byl ohlášen v březnu 2017 a v prosinci šel do kin, ale nejvíc mě bavilo, jak se v něm na rovině vyprávění i stylu neustále střetávají různé subsvěty (rodina a práce, muži a ženy, kamarádi a kolegové, The Washington Post a The NY Times), což filmu z větší části založenému na tom, že se pár lidí v místnosti probírá obrovským množstvím dat nebo o něčem zásadním rozhoduje, dodává dynamiku a vrstevnatost. ___ Odlišnost světů, mezi nimiž se postavy pohybují, si přitom uvědomuje zejména díky Kamińského kameře a dokonalé režijní kontrole předkamerového prostoru. Skoro zde není záběru, který by něco nesděloval svou kompozicí, rozmístěním herců, samozřejmostí, s jakou si postavy podmaňují určité prostředí (Kay se lépe cítí doma, Ben v redakci), kontrastem dění v předním a zadním plánu, rychlostí a směrem pohybu kamery... Nikdy to přitom nepůsobí návodně, ale naopak jako něco zcela přirozeného a organického. Třeba vnučky pobíhající v pozadí na zahradě během pracovního rozhovoru Bena a Kay nebo prostý švenk kamery na portrét hrdinčina otce visící na sloupu, okolo kterého dotyčná prochází dodávají scénám mimořádnou emocionální hloubku, aniž by to vyznělo sentimentálně a zpomalilo vyprávění. ___Přestože se na nás hlavně v první polovině, pokrývající několik dní, neustále valí množství informací (v té druhé je pole možností, jak se může vyprávění dál vyvíjet, výrazně zúžené a odehrává se z velké části během jediného dne, takže je ještě napínavější), díky přehlednosti, s jakou je film natočen, se v nich bez problému orientujete a víte, oč komu běží.___Tematicky jde jednak o prequel Všech prezidentových mužů, jednak o další spielbergovský příběh o absentujícím otci, rodině (hlavně kvůli ní je důležitý noční rozhovor s dcerou, byť ten bude pro mnohé iritujícím důkazem, že Spielberg nezvládá konce) a občasné nutnosti obejít některá pravidla, abyste udrželi demokracii naživu. Teprve potřetí u Spielberga (po Purpurové barvě a Obrovi) ve středu dění stojí ženská hrdinka, ke které se všechny dějové a motivické linie - boj s vládou, společenskými očekáváním, vlastní sebedůvěrou - sbíhají (prvně se přitom protnou zhruba v polovině filmu - do té doby Kay do obsahu novin nezasahuje).___ The Post je tak relevantní nejen coby kritika neomezené moci a obhajoba svobodných médií, ale také jako vyprávění o ženě, která musí vše riskovat, aby mužům předvedla, že je stejně schopná jako oni a dosáhnout tak na individuální rovině téže svobody, o kterou usilují noviny, aby mohly bez postihů psát o pochybných vládních aktivitách (právě scény, ve kterých se Meryl Streep nachází v obklíčení mužů, kteří jí v doslovném i přeneseném významu brání v pohybu a kterým se nejdříve podřizuje a postupně se jim naučí čelit, patří k těm nejsilnějším).___ Spielbergova novinka to pro svou zdánlivou neakčnost (zejména pro toho, kdo kromě slov nebude věnovat pozornost i tomu, co film sděluje obrazem) především u neamerických diváků nebude mít snadné, ale jestli se vám líbil Lincoln, z The Post byste měli být nadšeni, ač jde o ještě méně okázalou podívanou (nejepičtější scéna zachycuje tisk a distribuci novin). 90% (22.02.2018) (méně) (více)