Modré stíny

Spisovatel Michal Sýkora je odvážný kritik poměrů a nebojí se literární hyperboly- trochu přitlačit, aby si toho neřádu kolem nás všimli i ti nejzabedněnější, ideálně všichni. V této svojí předloze zúčtoval s jedním filutou, jemuž coby Olomoučák viděl roky do karet. Ivana Gelnara nám příkladně Xaver Veselý před nedávnem v jednom ze svých orálně rektálních rozhovorů představil div ne jako svědomí tohoto národa. Jsem rád, že alespoň umělecká díla zůstanou nositeli jeho skutečného odkazu. Gelnar nevraždil, jen šulil a to není fikce, ale holý fakt. (16.03.2016)

Půlce dialogů jsem nerozuměl (opravdu skvělá zvukařská práce!), druhé půlce jsem snad ani nechtěl rozumět. Něco tak ubohého jsem už dlouho neviděl, takový scénář by si zasloužil nejednu anticenu. A to raději ani nezmiňuji formu, především obraz, na který se ani nedalo pořádně koukat... napadá mě jen jedna otázka, jejíž odpověď by autoři asi měli připojit k samotnému seriálu: Co tohle mělo být? (08.06.2016)

Myslím, že na prvním místě před drama a krimi by měla být komedie. Navíc bývalý ansábl Divadla Komedie a současný ansábl Dejvického divadla celé toho prazvláštní, ale prazajímavé dílo táhne neuvěřitelným stylem, kdy jsem si nebyl jistý, jestli jsou vážně tak dobří a nebo až takoví blázni. Škoda akorát té Voříškové, mám ji fakt rád, ale tady byla hodně ztracená. Ale možná za to spíš může celá postava Kristýny, která by nebýt jedné scény, mohla být úplně vyškrtnutá a nic by se moc nestalo. Tauš i Douba jsou taky dobrý pošuci a zasloužili by si mnohem větší pozornost a uznání. Baví mne zdejších 59 %, kdy negativní kritika v podstatě odpovídá absurdním závěrům vyšetřování majorky Vitnerové a kdy proti sebenaplňujícímu proroctví nemá člověk vůbec šanci cokoliv udělat. Snad jen se škodolibou radostí se ironicky vysmívat tváří v tvář nižším než 3* hodnocením. Ale má osobní statečnost má bohužel také své hranice... (04.07.2017)

Deklarovaný pokus o quality tv zůstal tak nějak na půli cesty. Pozitivní je, že Sýkora jako znalec detektivek pochopil, že "severské" propojení murder mystery s politikou a osobními vztahy hlavních postav je nejen trendy, ale taky funkční model. Zatímco však nordická detektivka linii vztahů používá jako další rovinu vyprávění, která má zpravidla nějaký vztah ke zločinu, zde jde o nádstavbu, která za a) není rozvinutá (dcera S. Majera) nebo za b) nemá pro příběh žádný zásadní význam (vztah Krobot / Melíšková). Ozvláštnění vyprávěcí struktury vcelku oceňuju, ale zase jde o určité nepochopení konceptu. Je fajn, že Pechlátova postava se na čas jeví jako oběť komplotu své hysterické manželky, aby se posléze v retrospektivě ukázalo, že všechno je jinak, problém je v tom, že tento vypravěčský trik na diváka funguje jen deset minut (než retrospektiva přijde). Zručnější západní tvůrce by z toho vytěžil nejistotu aspoň přes dva díly. Podobné je to se stylovými hrátkami, které někde působí (na české poměry) objevně a slouží evokaci napětí nebo jinak pomáhají vyprávění (využití zvuku, hudby...), jindy je ale jejich přínos přinejmenším diskutabilní (práce se světlem, kontrastem). V každém případě vypadají Modré stíny "jinak" než většina produkce nejen ČT, to se musí nechat - ale pokud by to znamenalo zároveň zcela "funkčně", byl bych ještě raději. Uměřený herecký projev některých aktérů (Huba, Lábus, Majer) je jistě na pochvalu, naopak zbytečně hysterické pasáže (Melíšková, Voříšková, Pechlát) působí v lepším případě divadelně, v horším úplně přepáleně. Závěrem - nelituju sledování coby promarněného času, ale až se filmařská odvaha skloubí s racionálnější úvahou, budu rozhodně šťastnější. (10.05.2016)

Pro samou živou debatu nad nestravitelností formy či naopak svěží vodě v zatuchlých veřejnoprávních vodách se poněkud zapomnělo na to, zda je to vůbec forma odpovídající látce. Což není. Sýkorovy kriminálky jsou kvalitní tuctové žánrové řemeslo, které po přečtení pouštíte z hlavy jakmile v knihovně jeho titul vracíte a naslepo mezi stovkami krimi vytáhnete nemlich tu samou jen s jiným zasazením a jmény. Na to naroubovat mrtě svébytnou "éterickou" estetiku (od snímání, svícení, vedení herců, výstavby, rámování obrazu, prací se zvukem), která je důsledná ve svém záměru, to je jako jít na mravence se silnou lupou s těmi nejlepšími úmysly se na něj podívat zblízka, ale neuvědomit si, že jste pod přímým odpoledním sluncem čili mu žádnou službu rozhodně neprokazujete. Velký problém je, že předloha o nějakých čtyři sta stranách neutáhne stopáž blížící se pěti hodinám. Navíc to trpí syndromem NPC, kdy mnoho postav se vyskytuje jen na jednom místě jako by neměli žádný život, vždy k dispozici a bez práce, se stejným oblečením napříč několika dny. Vedle toho rozhašená časová posloupnost před finále, závěrečná střela, která je čistou popravou, navíc mířenou ve směru kolegů, klíčovou informaci si Výrová jak z blesk z čistého nebe vyvodí mimo obraz, není toho málo. Nemalé problémy plynou i z předlohy (všichni svorně tvrdí, že zavražděný měl jednu vlastnost, která ho definovala a kterou proti sobě poštvával kde koho, jeden již i tak z jiných důvodů podezřelý o zavražděném tvrdí něco v přímém rozporu s tímto a nikdo to nereflektuje, nikdo se na to nezeptá, prostě nic). Dále se to snaží po vzoru moderních kriminálek o přesahové adresování tuzemských kostlivců ve skříni, zde konkrétně STBáci po revoluci a korupční svět vyšší politiky (nejen) devadesátkového "kompra řeší vše, na každého se něco najde a já na bráchu brácha na mě". Ovšem je to příliš na první dobrou a nic moc z toho krom dvou či tří silných scén. Nad vodou to drží detektivní parta a nejedno lehké dilema vycházející z vyšetřování dotýkajících se jich osobně. Dále většina výkonů, opakuji většina (aneb kdo Taušovi povolil obsadit sebe sama je na vyhazov, točit umí, hrát opravdu ne). Ve výsledku je to nesporně zajímavé pozornost budící formou (ať už ji skousnete či nikoli), bohužel nikoli i (ne)žánrovými kvalitami. (06.02.2021)