Najal jsem si vraha

Komedie? No nevím nevím, mně do smíchu moc, věru, nebylo, ba naopak. Což nemyslím jako mínus, ani jsem od tohoto snímku nic takového nečekala. I když, občas mi některé scény dokázaly vyloudit menší či dokonce větší úsměv, to nemohu (a ani nechci) popřít. ;-) Především mi bylo ale hodně smutno. Zejména, když někdo dokáže po 15 letech, s cynickým výrazem a takřka bez mrknutí oka, vyrazit spolehlivého, věrného zaměstnance. A ještě více z jeho reakce na to (i když to patrně nebyl jediný důvod, jako spíše poslední kapka). Ale jo, našlo by se občas něco "hořce úsměvného", např. nevydařené pokusy o sebevraždu. No ale především mne nejvíce nadchnul Jean-Pierre Léaud (mám dojem, že jsem ho snad i poprvé slyšela mluvit anglicky ;-)), na něj mám prostě po všech stránkách slabost. ;-) On snad nemůže zklamat nikde, i kdyby účinkoval třeba v reklamě na dámské hygienické potřeby. :-D I tu cigaretu umí držet tak nějak hodně zajímavě, ležérně a sexy. :-D Sexy ležérně. :-DD Moc se mi líbila i jeho půvabná filmová partnerka. Obzvláště pak musím vypíchnout scény jejich sblížení, kdy nebylo vůbec potřeba nic intimního ukazovat, bohatě stačil krásný polibek, objetí, a každému normálně smýšlejícímu člověku muselo být jasné, co spolu asi provádějí, že neháčkují pléd. :-D Ach, jak já bych tuze ráda s Jeankem Léaudem háčkovala pléd... :-DDD (14.08.2020)

Mylujem europsku kynemtagorafiu, a tentokrat padla volba na svojrazneho Fina Aki Kaurismakiho. Film je vybornou sondou do zivota uradnika /vyborny Jean Pierre Leaud - la Nuit Americain/, ktory sa po prepusteni z prace tula bezcielne a chce ukoncit svoj zivot. Vo filme sa prelina viac rovin a zanrov, tak napriklad chvilkami je Smlouva s Vrahem silna drama, potom zas sklzne do filmov noir a daju sa vystopovat aj prvky gangsterskych filmov. Predavacka ruzi Margi Clarke vyborna. 89 % (14.10.2014)

Aki Kaurismäki, tenhle svébytný originál evropského nezávislého filmu, natočil řadu vynikajících filmů a vyprofiloval se ve tvůrce s osobitým a nezaměnitelným rukopisem, který se dá lehce detekovat i v Smlouvě s vrahem. Finský bard i zde šetří dialogy, slovo je spíše nicotná ozdoba, vše se podřizuje obrazu a chladně bezvýchodné atmosféře (je tu všude velmi cítit, že takhle točí filmaři ze severu), pomalé tempo a minimalisticky pojatá forma, typické nájezdy kamery směrem k hrdinovi, dlouhé střihy a převládající chladné barvy a tma. Zajímavá je i směsice žánrů, kterou Kaurismäki mixuje coby originální koktail - zpočátku trpké sociální drama pozvolna přerůstá do sociální satiry a posléze do detektivky s jasně zasazenými ozvuky filmu noir, který je zde ale spíše parafrázován, než přímo adorován (snad všechny postavy stylově kouří, ke slovu se dostává femme fatale, úžasná je scéna v Honolulu baru...), mezi tím se ještě navíc objeví prvky absurdního humoru a jakési gangsterské romantiky, celý snímek režisér pojímá spíše jako absurdní frašku, kterou doprovází několik významových předělů. Nelze opominout ani originální hudební stránku (hudby je ve filmu skoro více než mluveného slova) a zdůraznit jakýsi klip uvnitř filmu s frontmanem The Clash Joe Strummerem v nezvyklé roli barového hráče (ten se mimochodem narodil v Ankaře v Turecku a jedna z postav, člověk vyhazovaný ze zaměstnání hned po hlavním hrdinovi, má taktéž turecké jméno, tipl bych si, že to není náhoda...). Film lze chápat pouze s předem akceptovanou mírou nadsázky, jelikož humor ve filmu (a obecně v Kaurismäkiho filmech) je hodně svojský a v relaci s běžně prezentovanou formou západního filmu jde o věci takřka nehumorné, jejich meritem je jakási paralela mezi běžným a absurdním, posouvání kontextů, hraní si s absurdními nápady...v tomto směru vyšlapal Aki Kaurismäki svým následovníkům hodně širokou stezku... (11.05.2010)

Tak to je můj pátý Akiho film a po Le Havre ho zatím řadím hned na druhé místo. Jako téměř v každém jeho filmu, ani tady se moc nemluvilo, nebylo zapotřebí geniálních hereckých výkonů a přesto jsem byla nadšená. Skvělé drama prošpikované černým humorem ala: "Koukni se na tu pěknou sklenku, chce umřít? Kdepak." I když teď se s tou genialitou trochu opravím, Jean-Pierre Léaud byl senzační. Akiho režijní rukopis se mně začíná dostávat silně pod kůži. (02.12.2012)

Typický mile prkenný Kaurismäki. Chvílemi ta neskutečná naivita formální i obsahové stránky funguje úžasně, jindy padá do nudnější polohy, která je spíše průměrná. Příběh je krásně absurdní a hlavní truffautovský hrdina dokonale nepřirozený. Bohužel, jak už tomu u Kaurismäkiho snímků bývá, úvodní půlhodina je o level zábavnější, než zbytek filmu. 6/10 (21.06.2017)