Mraky odtáhly

Tento zdánlivě obyčejný příběh servírky a řidiče tramvaje mě chytil od začátku, od prvních tónů klavíru, no a jakmile Ilona (Kati Outinen) nastoupila do tramvaje a usmála se, něžně a půvabně, byla jsem na lopatě.. Sociální sonda drtivého dopadu nezaměstnanosti na prostého člověka na mě mocně zapůsobila, spokojené bytí manželského páru se po ztrátě práce pod taktovkou splátkového kalendáře velice rychle proměnilo v naprosto bezútěšný malér.. Aki Kaurismäki přesně ví, o čem píše, co chce vyjádřit, na co ukázat prstem, lépe řečeno kamerou.. Závěr mě upřímně řečeno vysvobodil.. (16.08.2020)

Snímkem MRAKY ODTÁHLY obrací významný finský (potažmo světový) nezávislý režisér - Aki Kaurismäki - divákovu pozornost na citlivé společenské téma, a to nezaměstnanost. A nutno říct (napsat), že Aki Kaurismäki si s tímto tématem poradil znamenitě. Snímek netrpí planým moralizováním (na tu či onu stranu), ani (nevhodným) zlehčováním tématu. Ačkoliv vážné momenty jsou střídány bravurně zvládnutými groteskními momenty, tak smích, který je u diváka Kaurismäkim vzbuzen, má silně nahořkou příchuť. Excelentní je také práce s kamerou, barvami atd. Shrnuto a podtrženo: snímek MRAKY ODTÁHLY je výborným zachycením toho, že nezaměstnanost není pouze chladné číslo ve statistických tabulkách, ale pro některé bohužel i denní hořká realita, s níž se musí odpovědně vypořádat. Poznámka: stejně jako v případě "kaurismäkovštiny" MUŽ BEZ MINULOSTI si i v tomto snímku z roku 1996 zahrál Matti Pellonpää (zemřel: 1995). Matti Pellonpää se zde objevuje jako dítě na fotografii. Aki Kaurismäki tak činní z úcty a na vzpomínku svému příteli. Matti tak "hraje" a "žije" v díle Aki Kaurismäkiho dál. (11.09.2003)

Finská filmová deprese už pro mne není žádným překvapením, a tak jsem k dalšímu snímku ze země tisíců jezer nepřistupoval s očekáváním nějakého hřejivého zážitku. A žádný ani nepřišel, byť v závěru mraky skutečně odtáhly. Odtažité herecké výkony a pečlivě naaranžované scény však perfektně dokreslovaly lehce hořkou a suchou komedii o strastech života souvisejících s nezaměstnaností  a pocitem nenaplnění vlastních snů.  Ilona a Lauri vedou řekněme normální život, leč za fasádou tohoto vcelku snesitelného stereotypu číhá smutek a beznaděj nepříjemně se zrcadlící ve výrazu zpočátku ještě zajištěné a zaměstnané Ilony. Ztráta zaměstnání se pak pro oba paradoxně stává vysvobozením a možná i vstupenkou do ráje, ale je třeba pro to něco udělat. Kaurismäkiho minimalistický  styl asi každému nesedne, ale já se bavil  u mnohdy cynických vtípků a zároveň mne na konci potěšily ty odplouvající mraky, protože jsem Iloně i Laurimu držel pěsti. I když přes veškeré strasti je třeba říct, že ten Damoklův meč nad ně autor zavěsil dost bezpečně a já celou dobu tušil, že nespadne.  "Nechám rozhodnout karty."... a vytáhl jsem pikovou čtyřku, nekecám! (21.08.2022)

"Abych byl upřímný, jste příliš stará na číšnici. Je mi 38 let. To je to, každou chvíli můžete umřít! Ale vám je 50? To je rozdíl, já mám kontakty......".To je Akiho klasika, kdy i v těch nejsmutnějších momentech pronese někdo nějakou neskutečnou hlášku a nebo tam vloží absurdní jednání nějakého zúčastněného herce. Akiho rukopis znám, tak jsem jako vždy dostala to, co jsem od něj i očekávala. Upozorňuji, že to nemusí být ten pravý šálek kávy pro každého, ale já z něj upíjím ráda. - Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (13.04.2015)

Říkalo se, že Aki Kaurismäki po nečekané smrti svého přítele a kmenového herece Mattiho Pellonpää, již nechtěl pokračovat ve filmové tvorbě. Naštěstí "slovo" nedodržel, a tak se můžeme seznámit s jeho dílem, které nese všechny znaky Kaurismakiho charakteristického rukopisu. Samotný příběh je velice prostý: restaurace "Dubrovnik", ve které pracuje Ilona jako vrchní číšnice, je zavřena. Spolu se svým mužem náhle pocítí tvrdou realitu nezaměstnaných. Staromódní pár nerezignuje a pokouší se zvládnout situaci, i když ta je zpočátku ze dne na den spíše horší než lepší. Pak přichází nápad a mihotavé sny o budoucnosti dostávají pevné kontury. Film se ve všech směrech opět přibližuje melodramatickému žánru. Kaurismäki přitom v tradici skandinávské kinematografie neopomenul okořenit sladkobolné vyprávění jemně salónním charakterem. Většina děje se odehrává ve staromódních bytech, jejichž holé stěny jsou vyvedeny v křiklavě pastelových barvách, které vzhledem ke stupni vybledlosti výborně dokreslují postavení obou hrdinů. V žádném případě se tedy nejedná o lacinou love story, ale naopak o velmi citlivé vyprávění o životě na pokraji společnosti, která nedokáže přijmout nikoho, kdo nežije podle jejích konzumních pravidel. Kaurismaki opět prokázal obrovské pochopení pro problémy outsiderů, s nimiž se nikdo "normální" nechce bavit a tudíž jsou odkázáni pouze na charakteristicky "němou" komunikaci mezi sebou samými. Pokud se vám bude zdát u takto vyhroceného příběhu happyend jako nepatřičná rekvizita, pak věřte, že je pořád dost otevřený na to, aby mohl vzhledem k očekávání dalších smolných okamžiků působit nemálo ironicky. Protagonisté Kaurismäkiho filmu jsou opět odsouzeni k sisyfovskému údělu nenápadných a přehlížených, leč nezdolných hrdinů. Poetika obyčejnosti i zvážnělý "černý" humor dřívějších režisérových filmů však bohužel trochu vyprchaly. Film zaujme svou intimitou a promyšlenou jednoduchostí. Snímek o tíživém pocitu zbytečnosti dopadající na nezaměstnané pojal Aki Kaurismäki jako pohádku o marném úsilí a šťasné náhodě. Jeho postavy jsou jako vždy společenští outsideři a mají takovou smůlu, že nás skoro přesvědčí o tom, že jsou bez šancí. (ArtFilm) (16.06.2008)