Nemilovaní

Skoro dokonalé a skoro perfektní. Chladně vystavené, vztahové drama, u kterého je už od prvního okamžiku patrné, že jej točil Pan režisér. Je moc dobře, že se Andrej vrátil s tématem rodiny, rozchodů, rozvodů, protože tyhle věci mu šly vždycky nejlíp. A fakt, že pro mě skvostný Návrat tímhle filmem nepřekonal, mi náladu dnes rozhodně nezkazí. (28.11.2017)

Povedal by som, že Zvjagincev urobil dobre, že svoj príbeh pojal ako čistokrvnú rodinnú/vzťahovú drámu, ktorá by sa mohla odohrať kdekoľvek a kedykoľvek na svete. Pri konci už zasadzuje do hry aj kritiku súčasného Ruska a možno je škoda, že sa chce takýmto spôsobom zapáčiť na európskych festivaloch, pretože dráma je to dosť nosná sama o sebe. Zvjagincev si dáva načas a so zásadným zvratom prichádza takmer až v polovici snímky a distribútor nám ho zase ako psychopat vykecá v obsahu. Vážne tomu nerozumiem a neviem, prečo tu na tejto bázi nefunguje niečo ako cenzúra sprievodného textu. Herci sú dokonalí, možno aj preto, že ich nepoznáme a nedokážeme si ich tak spojiť s fotkami z bulváru alebo iných rolí. (03.11.2017)

Příjde mi, že se až rouhám, když nebudu tvrdit jak to bylo skvělé. Ten film je dobrý, ale že by byl až jako že nejlepší? V tom případě mě mrzí, jakou máte smůlu na filmy. Pravdou je, že kamera je skvělá, atmosféru kontrastu mezi komunistickým urbexem a dekadentním luxusem vytváří skvěle. Hudba s tím jde ruku v ruce, což je rozhodně dobré. Proč si nemyslím, že ten film je tak skvělý jak komentáře tvrdí je scénář. Téma je depresivní fajn, postavy na hraně opovržení fajn, ale polovina filmu je instruktážní video dobrovolnického záchranného systému pohřešovaných dětí, ta pasáž vás odstřihne od propagonistů, jejich pocitů a vy se necháte unášet scenériemi. Super, ale na to máme national geographic. Konec je příjemný, znovu si ale raději pustím 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, Leviatan nebo Durak. (16.12.2017)

Hnidopiši, chroničtí proklikávači, tendenční filmkritici, zarytí nabourávači inťoušáren, spojte se. Patologicky dále hledejte, pro svoje vlastní účely Vámi vytvořenou, "Filmovou řeč". Odhalujte chyby ve scénáři (Ano, když film rozštěpím na x malých kousků, tak nemůžu tvrdit, že tam nejsou), hoňte si svoje egoklobásy, předhánějte se ve své, Vámi vlastní všímavosti, vypichujte ze svých dosti prosezených křesel, gaučů a kanapí dějovou nevěrohodnost, útočte na rozvleklost dějové linie, pilujte si schopnost napadnout cokoliv a následně si tím potrénovat argumntační rétoriku, při případně vzniknuté zpětné vazbě (Zdravím Vás pane Fucka). Chtělo by to možná více chodit ven a při svých případných cestách, do svého programu zařadit "zbytečnější" a více "messy" špacírgangy do periferijních oblástí, tedy třeba i do těch podobných míst, kde se odehrávají tři poslední děje Zvjagancovic celovečerních filmů. Nebo "jenom" odjet metrem do random stanice, vybrat si k pozorovacím toulkám např. nevábně vzhlížející park, projít se tou nejšpinavěji vyhlížející sídlištní ulicí a tím třeba i pootevřít pokličku hrnce, odvážit se kouknout dovnitř, nebát se prohrábnout připečené, pořádně se vším zamíchat, sebrat odvahu k uchopení opatlané lžíce a ochutnat celek. Během toho sic nepotkáte tolik galerií, gastrorájů či dalších nástrojů marnotratnosti, také asi nebudete míti mnoho možností, jak si zahřát své prochladlé tělo, pač žádné berné caféčko, hodné Vašemu vkusu, zřejmě blízko nebude. Ale což, třeba by tato nepohodlná socio a etno návštěva pomohla obecně k větší dávce potřebné empatie. Snad by i pomohla více rozvíjet pozorovací talent, z jiného a více realističtějšího úhlu. A nebo nemusíte nedělat nic, čekat na pozvánku na předprémiéru nějakého béčkového bijáku, posléze na rautu slupnout pár chlebíčků, naházet do chřtánu pár dvojek a servilně oslovovat podobně smyšlející filmové řerčníky. Smrádek, ale teplíčko. Na rozdíl od nás všech, má rejža pozorovací talent od pána boha, dokáže ho mistrně přenést do zvuku a především obrazu. Nejenom, že perfektně a relativně nezúčastněně nastiňuje psyché "Rusa domácího" v jeho vlastním kurníku, tak i ta česká či západní bublinka nezůstává bez smradlavého odéru. Zvjagincev tímto civilním opusem, jako již poněkolikáte, chytnul několik much jednou ranou. Scénaristické nedostatky , které můžeme najít v mediálních recenzích a třeba i tady v komentářích od plebs, paradoxně pouze umocňují a zostřují celkový společenský kontext a smysl režisérské výpovědi. K tomu pomalu pohybující se a jednoduše božská kamera, zvukové či hudební výpady, skundárně provrtávájí diváka skrz naskrz. Luxusně namixovaný koktejl a skvělá technogenerační výpověď, plná patosů vycházejících ze sociálních sítí, pornografie a globalizačnímu sebeodcizení. Zde kritika přichází ze strany samotného Ruska, tedy z té strany, která si asi nejvíce zaslouží si vykakat si pár hoven na svou hlavu. Opět smekám pane Zvjagincev.... (21.02.2018)

Rozchod Borise a Ženi. Zmar, smutek, neředěná čistá deprese. Po Leviatanovi zřejmě Zvjagincevův nejpůsobivější film, který se hodně podobá jeho předpředchozímu snímku Jelena - Zvjagincev tu rovněž primárně neanalyzuje současné Rusko, jako spíš reflektuje obecnější lidská témata, platná kdekoliv v kontextu naší západní civilizace, postižené nezdravě vypjatým individualismem a naprostou ztrátou empatie a soucitu s bližním. Nemilovaní jsou snímkem, jehož téma, atmosféra i formální stránka ho asi nejvíce přibližují k dílům tzv. rumunské nové vlny...kupříkladu k filmům, které točí Cristian Mungiu...obrazy reálným komunismem zdeformované společnosti a jejích vadných jednotek drcených v soukolí pošramocených a zcela odosobněných mezilidských vztahů... (04.03.2018)