Bohémský život

Mám rád Kaurismäkiho melancholické komedie z městského prostředí natočené na černobílý materiál. Velký problém mi ale dělá Akiho záliba v melodramatické tragice se stále více bobtnajícím sentimentem. V Bohémském životě lze najít obojí - víc si cením první poloviny, kde se komické prvky objevují ve větší míře. Druhá půle chce již dojímat. Musím podotknout, že k bohémě jsem měl vždy odtažitý postoj. Považoval jsem ji za poživačnou a pokryteckou. Ať se tvářila jakkoliv alternativně, byla závislá na měšťanském okolí, které ji živilo a poskytovalo ochranu. Snímek se dá považovat za poctu uměleckému prostředí, jehož součástí Kaurismäki byl. A je i vyjádřením úcty k jeho partnerce Paule Oinonenové, která je autorkou obrazů malíře Rodolfa. Pro mě patrně nejzajímavější je režisérova práce s prostředím. Jeho výběr interiérů i exteriérů umožňuje vytvořit iluzi bezčasovosti a propojit Paříž konce 19. století s moderní érou. Chvíli máte pocit, že se procházíte ulicemi 30. let s typickými figurkami pařížské periferie a vzápětí zastaví u chodníku moderní automobil. Celkový dojem: 75 %. (10.12.2020)

Trošku iný, ťažší Kaurismäki. (Lesk a) Bieda umeleckej bohémy. Trojicu umelcov – spisovateľa, maliara a hudobného skladateľa – spoja existenčné problémy. Spolu popíjajú víno, chodia po kaviarňach, hostincoch, živoria v zdieľanom byte. Čiernobiely materiál prináša peknú poetiku parížskych uličiek. PS: film sa dočkal nepriameho pokračovania v podobe Le Havre (2011), kde sledujeme postavu starnúceho spisovateľa Marcela Marxa. (03.11.2023)

Pocta životu v presvedčení, ideále. Často na hrane bezdomovectva, ale vždy dôstojne. Takíto ľudia sú často inšpiratívni už len spôsobom života proti prúdu. Tvoria to, čo musia, bez ohľadu na materiálne zázemie. Peniaze si - keď ich majú - dokážu veľmi noblesne užiť. Kaurismäki tragikomické peripetie bohémskeho okraja zachytáva štylizovane, no zároveň presvedčivo. Bez príkras a nadbytočného psychologizovania. Ukazuje, že ak ide o život, dokáže sa spoločenstvo vzdať toho, čo si váži najviac. To je už trocha idealizovanie humanity sociálne vylúčených, propagované režisérom aj v iných filmoch - vytvorenie komunity vzájomne si nezištne pomáhajúcich ľudí z chudobnejšej časti spoločnosti. Ale nakoniec: prečo nie? (30.12.2012)

Je to divné, ale Aki mi připadá jako nejfrancouzštější režisér současnosti. Je až neuvěřitelné jak umí popřít svoji severskou náturu (které v jiných filmech dává plný průchod) a naladit se na melancholičtější a nostalgičtější strunu s vánkem sladké Francie a pověstného "savoir de vivre". To však neznamená, že by vznikl snímek lehký či spontánní, naopak vzniklo pomalu plynoucí dílo naplněné smutkem, deziluzí a přesto vše převyšující touhou žít. Aby byl její spodní proud zachycen, je třeba jen mít tu pravou náladu a přistupovat ke snímku otevřeně, s ochotou i trochou trpělivosti naslouchat. Naštěstí nádherné a mnohdy citační obrazy samy o sobě dokážou podmanit a napomoci vstřícnému kroku - například scéna odjezdu vlaku na nádraží je jednou z nejkrásnějších vizuálních kompozicí postmoderního filmu. (15.10.2011)

Schopnosť uspokojenia sa v určitej fáze života a neprekročenia vlastného tieňa je nám mnohým ľuďom v určitom smere  známa. Horšie je však zapadnúť do  najspodnejších podlaží suterénu, ktoré by sme považovali časom za normu a zvykli si na ňu, presne ako "bohémsky" maliar v tomto príbehu. Kaurismäki výborne lavíruje s melanchóliou príbehu, do ktorého vkladá tiesnivý pocit márnotratnosti ako z Dostojevského postáv a udržiava pritom voľnú individualitu a subjektívnu rozhodnosť postáv. Vidí život nejednostranne a dokáže sa na veci pozerať z argumentačne obhájiteľných pozícií aj u tých, ktorých by sme radi škatuľkovali. (10.06.2021)