Pinky

Elia Kazan byl na slovo vzatý filmový profesionál a jeho filmy se vyznačují propracovanýmscénářem a pečlivou realizací počínaje castingem a konče filmovým střihem. V každém případě jde o nadprůměrné drama, pro jehož téma si Kazan coby společensky kritický tvůrce vybral rasovou nesnášenlivost na americkém jihu. V příběhu dívky, která musí své právo na dědictví po bělošce obhajovat v dramatickém procesu u soudu, sice poukázal na neutěšenou situaci, co se týče bělošského jednání s barevnou populací, ale film v rozporu s realitou je až příliš optimistický a výchovný. Do vítězství hnutí za občanská práva černochů bylo ještě hodně daleko, ve 40. letech se teprve tento problém dostával do hlubšího povědomí. V reálném životě by se Pinky patrně stala obětí Ku-klux-klanu a byla by vyštvaná ze svého domova. Tak daleko ale Kazan pochopitelně v mainstreamovém studiovém filmu zajít nemohl. Rozuzlení je tak v jeho filmu jednak poněkud nečekané (ovšem plně v souladu se studiovou tradicí happy endu), ale především vzhledem k průběhu soudního přelíčení násilné. Celkový dojem: 80 %. (28.09.2009)

Mladá Pinky Johnsonová se vrací ze studií do rodného městečka ke své babičce. Nutno dodat, že Pinky má bílou pleť, ale babička je černoška. Na studia své vnučce vydělávala léta praním pro místní smetánku. Hlavně jedna bohatá paní, taky černoška, si Pinky oblíbila. Obě se o ni staraly, když bylo Miss Em nejhůř. A ta na obě pak pamatovala ve své závěti. Jenže místní obyvatelé odmítají připustit, aby tak rozsáhlý majetek dědila barevná. (18.09.2020)

S Pinky som mal od začiatku problém. Že sa biele dievča narodí do černošskej rodiny, to sa dá predstaviť, ale že by nemala žiadne černošské znaky, to už jednoducho nejde. Ak by malo dievča oboch rodičov černochov, muselo by mať aspoň nejaké rysy - napríklad tmavé kučeravé vlasy, alebo ploštený nos, alebo výrazné pery - tu však nemá nič z tohoto. Druhým nevieryhodným znakom je, že biele černošské dievča nemá ani žiadne černošské povahové črty - napr. temperamentnosť, grimasy alebo gestikuláciu. Nie je ani vysvelený jej pôvod, prečo je biela, napr. nejakým dávnejším belošským predkom. Ťažko povedať, či za to môže doba, kedy film vznikol, alebo samotní tvorcovia. Navzdory tomu, príbeh je dostatočne silný a podnetný. Cítiť z neho aj takú tú atmsoféru nadradenosti a pohŕdania, ktorá by dnes už natočiť vierohodne asi nešla. Výborne to korunuje súdny proces a následný rozchod s belošským partnerom, ktorými príbeh graduje. Možno iba starej prostorekej beloške, ktorá vrazí spoločenský klin, mohli dať viac priestoru ako len od polovice. (29.05.2021)

Jsem rezervovaný k umění se sociálními náboji, a proto jsem opatrný i před filmy, na kterých se podílel Elia Kazan. Ale o to víc pak znamená mých 80%. Příběh má gradaci, rozuzlení je do značné míry nepředpokládané, herecky je film více než jen zvládnutý. Jsem rád, že jsem se dostal přes rozvleklejší žačátek a neodešel jsem od něj. (22.11.2009)

V první části film běží normálním tempem a jen občas jsme vyrušeni nenávistí bílých k černochům. V poseldní třetině ovšem snímek zajímavě graduje. Neubráním se srovnáním naší nenávisti k cigánům. Snímek nám ukazuje, že ještě ne příliš dávno byli černoši v USA bráni za méněcenné otroky, a to zcela oficiálně. 75%. (02.10.2009)