Třpyt v trávě

Elia Kazan umí natočit dramatický příběh, skvěle vykreslit postavy a jejich vztahy, výběr herců má obvykle vynikající a Třpyt v trávě není výjimka. Wilma se musí vyrovnat se silným citem k Budovi, který jí pořádně otřese životem, ačkoliv on za takovou lásku vůbec nestojí, odpoutat se od dominantní matky, která to sice myslí dobře, ale napáchá jen samé škody a konečně se postavit na vlastní nohy a začít žít. Víc než jako romantický bych ten příběh označila za psychologický. (09.12.2006)

První láska může být tak opojná! Jenže před takovými sto lety, kdy se zhruba tento film odehrává, aby dívka nepřišla do řečí, museli dva zamilovaní počkat do svatby. A to je odrazový můstek pro vše, co se v tomto příběhu plném chtíče, tužby, vzplanutí a lásky odehrává až k úplnému zbláznění hlavní hrdinky, jež je natolik posedlá láskou ke svému milému, až začne raději toužit po smrti. Strhující milostné drama mi ukázalo, jak krásné, vzácné, ale zároveň složité je milovat vroucně až k zbláznění. Film sám o sobě se pyšní zajímavým příběhem, který v sobě zahrnuje nejen blahobyt 20. let 19. století, ale i krach na newyorské burze, nabízí ale i troufám si tvrdit na svou dobu odvážné scény ukazující teenagery buď jako slušné a mravné, nebo naopak jako prostopášné a zhýralé, čímž režisér Elia Kazan zřejmě Americe nastavil velmi nebojácně zrcadlo tehdejší morálky. Samozřejmě herecké výkony samy o sobě pomáhají ke strhujícímu vyznění tohoto filmu plného velkých dramat, velké lásky, velkého smutku, velkých odříkání a nakonec i velké naděje, jež je tolik nezbytná pro život. 24letý Warren Beatty a 23letá Natalie Wood (za tento film získala svou druhou nominaci na Oscara) zde svou romanci hrají srdceryvně, uvěřitelně a jsou absolutně strhující. Za mě úžasný filmový zážitek, který si mě našel jen jaksi mimoděk v pondělí večer na ČT Dvojce, a který se mi dostal pod kůži. (16.07.2019)

V tomhle filmu se souloží v autech, ale nemluví se o tom veřejně. Nejlepší byla ta mumie na houpacím křesle při Deanině odjezdu ze sanatoria :-) Konečně snímek, ve kterém si uvědomili, že když někdo dostane pěstí do obličeje, tak to dost bolí. Film v podstatě dělí Deaniena duševní choroba na dvě části. Ta první je sladce romantická, sice hodně naivní, ale krásná. Atmosféru jen lehce kazí Budova (Warren Beatty) navrátivší se sestra Ginny (Barbara Loden). Sestřička je tak trochu vamp a do Stamperovic rodiny vůbec nezapadá. Na svou dobu se objevuje poměrně dost choulostivé téma - totiž okolnostmi a především konvencí vynucená sexuální abstinence mladých (tzv. před svatbou ne!), dokonce jsou více než patrné narážky na prostituci - to je to Warrenovo "another kind of a girl". Druhá část už ale není vůbec romantická, spíš trochu psychologická, taky dlouhá, a především - strašně moc smutná. Už mockrát jsme viděli ve filmu, jak veliká láska zbytečně uhasne, aby pak při rozfoukávání ještě víc vše udusila. V tomto případě byla Deanie Loomis (Natalie Wood) v sanatoriu příliš dlouho (a asi mi něco uteklo, ale nepostřehl jsem, proč ji vlastně Bud nechal), takže si pak jen mohla pochovat v náručí Buda juniora. I když nejsem zrovna na chlapečky, objektivně uznávám, že Warren byl asi největší fešák tehdejšího filmu, tedy v tom roce 1961, kdy v podstatě začínal točit. Konstatuji, že Natalie Wood je ještě hezčí než Bonnie Parker (Faye Dunaway), ale to platí jen pro tu první část filmu, pak už se mi zdaleka tolik nelíbila (patrně pod vlivem své šílené role). Mno na začátku jsem měl tendenci dát pět, ale zase ta druhá polovina (myšleno dějově) byla jen na dvě (jsem totiž nenapravitelný skrytý romantik a tak děj prožívám až možná příliš), takže to bylo tentokrát velké dilema. Každopádně skvělý pan herec Warren Beatty mě opět ani trochu nezklamal! Viděno pochopitelně v originále. EDIT 2016: Viděno i v původním dabingu ČT Praha 1971 - leccos se mi tím v ději vysvětlilo, nic to nemění na faktu, že Třpyt je hodně smutný film o tom, jak skrupule, mravokárnost a dogmatismus mohou zničit jednomu život. (30.06.2008)

TŘPYT V TRÁVĚ je další z řady výborných dramat Elii Kazana, kterému nechybí silný příběh s uvěřitelným koncem a zajímavé hercké výkony - mj. Natalie Wood (nominace Oscar a Zlatý glóbus), Warren Beatty (nominace Zlatý glóbus), Audrey Christie (matka Deanie - nádherná tragická postava), atd. Po celou dobu mě to ohromně bavilo sledovat a přestože to zdaleka není dokonalé, tohle je pro mě film na pět hvězdiček. (16.01.2007)

Svět se mění. V tomto případě až příliš rychle, přímo před našima očima. Směna konvencí, pojetí a vnímání mezilidských vztahů i citů a světa vůbec sem spadá v míře, kterou je obtížné si představit. Meziválečná léta byla nesporným vpádem konzumismu do tehdejších hodnotových orientací. Konzumismu ve společnosti, která i v nejbohatší zemi - před- i porooseveltovské Americe - měla jasnou převahu chudoby nad bohatstvím a určitým dolním minimem potřebným pro důstojně vedený život. Co zcela nezmizelo ani v komfortem dýšících dvacátých letech, to se naplno provalilo v následném desetiletí globální hospodářské, mnohdy až stagflační krize. Poprvé byly postiženy nejen dolní chudinské, ale i bohatší a méně početnější část středních vrstev. Hodnotový zlom se promítá i do zobrazovaného milostného vztahu doby rozkvětu rodokapsů a modré knihovny, uslzeného sentimentálního čtiva své doby, jež kolovalo nejvíc mezi tehdejšími mladými. Bouřlivý vztah jako výraz dvou obtížně spojitelných osobností nemohl neztroskotávat i za cenu těžkých obětí, které po obou milencích vyžadoval. Síla Kazanova pohledu je právě v jeho nesentimentálním sentimentu, ve schopnosti skutečně postihnout - bez zbytečného zatracování a mnohomluvných slovních exhibic - atmosféru doby, psychologii mladých své doby, do níž také sám patřil. I formy a dosah její prudérie jsou zachyceny přesně. Až mrazivě působí toto chování oscilující na hraně konvence a promiskuity, zištnosti a romantického idealismu stříbrného větru. Od těch dob jsme pokročili méně, než jsme ochotni a připraveni tušit. Změnila se délka sukní, z honáckého se stal společenský oděv, manželství ztratilo větší část svých předsevzetí a lidstvo Severu začíná postupně vymírat. V lepším případě nás to nutí k obezřetnosti a věcnosti, v tom horším - většinovém - k různým mírám a formám konformních přístupů a sériím kompromisů. To všechno cítíme z tohoto mistrovského Kazanova filmu, v němž si minulost podává ruku se současností i budoucností. Ruce, jejichž prostřednictvím se to děje, spoludotváří i tento stále živý a podnětný film. (23.04.2008)