A Streetcar Named Desire
Električka zvaná Túžba
A Streetcar Named Desire
Režie:
Elia KazanKamera:
Harry Stradling Sr.Hudba:
Alex NorthHrají:
Vivien Leigh, Marlon Brando, Kim Hunter, Karl Malden, Rudy Bond, Nick Dennis, Peg Hillias, Wright King, Richard Garrick, Ann Dere, Edna Thomas, Mickey Kuhn (více)Obsahy(1)
Krutý střet touhy a reality. Strhující drama vášní a tužeb, které se dotýká i těch nejskrytějších oblastí lidských duší... Děj se odehrává v jižanském New Orleansu, kam přijíždí stárnoucí kráska Blanche DuBois navštívit svou mladší sestru Stellu, která se provdala za výbušného a agresivního Stanleyho. Společně musí dočasně vydržet pod jednou střechou, což značí neustálé problémy. Přecitlivělá a domýšlivá Blanche dokáže Stanleyho svou přítomností vyprovokovat k nepříčetné zuřivosti. Ten ji navíc podezřívá, že jeho manželku připravila o dědictví, proto na vlastní pěst pátrá po pravdě o její minulosti. Stísněné prostory rozpáleného bytu představují bojiště dvou rozdílných povah a osobností. Labilní Blanche propadá vlastním sebeklamům a začíná se ztrácet ve svých představách a halucinacích. Bezvýchodná situace vyvrcholí ve chvíli, kdy se v rozpáleném bytě ocitnou o samotě... Slavný filmař Elia Kazan (1909–2003) byl jednou z nejvýraznějších postav americké kultury 20. století. V Hollywoodu se etabloval jako filmový režisér a scenárista, ještě předtím se ale proslavil jako broadwayský režisér. Na počátku 40. let představoval výraznou divadelní osobnost, která se orientuje na inscenace těch nejvýraznějších současných amerických dramatiků. Elia Kazan uvedl na broadwayská jeviště vrcholná díla Arthura Millera, Tennessee Williamse nebo Williama Ingeho. Americký dramatik Tennessee Williams patřil k jeho nejbližším a nejvěrnějším přátelům, jedním z vrcholu jejich spolupráce se stala divadelní hra Tramvaj do stanice Touha. Ta byla uvedena v roce 1947, následně získala Pulitzerovu cenu a dodnes představuje vrcholné dílo moderního amerického psychologického dramatu. Námět Tramvaje do stanice Touha představoval pro hollywoodské producenty velké lákadlo, proto už o čtyři roky později vznikla stejnojmenná filmová adaptace. Elia Kazan se ujal filmové režie, zatímco Tennessee Williams spolupracoval na psaní scénáře. Na filmovém plátně zde na sebe poprvé výrazně upozornil Marlon Brando, jenž si roli hrubého a horkokrevného Stanleyho Kowalského zahrál už předtím na Broadwayi. Jeho dámský protiklad v podobě labilní hrdinky Blanche ztvárnila britská herečka Vivien Leighová. Ta si předtím stejnou roli vyzkoušela pro změnu v londýnské divadelní adaptaci, kterou režíroval její slavný manžel Laurence Olivier. Síla výsledného díla spočívá především v hereckých výkonech hlavních protagonistů. Snímek byl ostatně jako první nominován na Oscara ve všech čtyřech hereckých kategoriích, jako jediný nebyl paradoxně vyznamenán Marlon Brando. Živočišný a prchlivý Stanley ale dodnes představuje jednu z nejvýraznějších postav světové kinematografie. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (196)
Tento film má několik obrovských slabin : tou první je otravná ukecanost a květnatost, která i neznalého diváka velmi brzy ujistí, že jde o adaptaci divadelní hry. Smysluplné dialogy mám moc rád, pokud rozvíjejí postavu nebo děj - zde mi ale přišly strašně plytké a nicneříkající, jednou jasně nalinkované postavy se znovu a znovu projevovaly způsobem, který od nich čekáte. Nejhorším hříchem je ale opravdu příšerně přehrávající Vivien Leigh - ve své roli mohla uplatnit celou škálu výrazových prostředků a "odhalovacích" manévrů, přitom se už od prvních vteřin chová jako zjevně labilní psychopatka, takže závěrečné apogeum ztrácí mnoho ze své účinnosti. Proč tedy dávám tak vysoké hodnocení zdlouhavému, afektovanému dramatu? Jednak jde o velmi pečlivě natočené filmové dílo, samotná kostra děje je překrásně, klasicky vystavěna. Druhak jsem si ucvrnkl z naprosto dokonalého Marlona Branda, který bezostyšně krade každou vteřinu filmu, ve které se objeví. Úlohy přímočarého, autoritativního medvěda se zhostil s provokující jistotou, jde opravdu o jedno ze vzácných zjevení, kdy herec svou postavou žije a dýchá. Suma sumárum - je to povinná četba, na kterou dříve nebo později stejně narazíte a musíte si udělat vlastní názor. Tak do toho. ()
Ještě teď ten film rozdýchávám… Elia Kazan stvořil snímek, na který člověk jen tak nezapomene, za pomoci téměř geniálního scénáře, s tématem které ani po celých 63 letech nezestárlo ani o píď. Co mě ale při vzpomínce na Tramvaj do stanice Touha vyvstane na paměti jako první, bude neskutečně hrající duo hlavních protagonistů, které by mělo být učebnicovým příkladem pro každého začínajícího herce. Přirozeně hrajícího Marlona Branda v roli živočišného, agresivního cholerika a navýsost teatrálně hrající Vivien Leigh chorobně patetickou Blanche. 90% ()
Patrím skôr k mužom, ktorí patria do skupiny ľudí, ktorí by v dobe kamennej svojou muskulatúrou a povahou asi neuspeli v hre prírody silnejší vyhráva a prikláňam sa k názoru Blanche, že odvtedy ľudstvo a mužnosť prešli dlhú cestu a našlo v sebe kultúru a akési sebauvedomenie. Lenže mužská ješitnosť je občas ešte horšia, ako tá ženská a hľadať v mužských náručiach spasenie svojej duše a riešenie svojich problémov môže viesť skôr k samote a možno až k šialenstvu. Napätie medzi postavami ešte zvýrazňuje dusné južanské prostredie New Orleans, keď pri každom dialógu máte pocit, že je v miestnosti 50 stupňov a pri horúcich kúpeľoch Blanche máte chuť si dať studenú sprchu, ktorou tento film nakoniec aj je. Električka je na prvý pohľad jasná adaptácia divadelnej hry, voči čomu ja nemám nikdy žiadne námietky, pretože argument, že si to môžem ísť pozrieť radšej do divadla neobstojí vďaka obsadeniu, ktoré je na filmovom plátne nemenné a v podaní legendárnych hviezd nesmrteľné. Kazan ale stále u mňa vedie s On the waterfront a Na východ od raja. ()
Jak to dopadne, když se setká jedinec oddán (vlastnímu pojetí) vznešenosti a jedinec, kterého by většina lidí pokládala za krajně nízkého, snad až zvířecího? Elia Kazan divákům tento střet prezentuje prostřednictvím hereckého umu Vivien Leigh a Marlona Branda, kteří se svých rolí zhostili neuvěřitelně skvěle. Tramvaj do stanice Touha předkládá dvojí kontrast - na jedné straně jde o protiklad dvou zcela opačných druhů "šílenství" (či spíše abnormality) v případě dvou ústředních postav, na straně druhé pak kontrast těchto druhů "šílenosti" se zdánlivou normalitou dvou postav vedlejších (kterých se neméně umně ujali Karl Malden a Kim Hunter). Elia Kazan následně během vyprávění zvolenou formou narace tento druhý kontrast zajímavým způsobem boří. ()
(1001) Zatvrzele jsem vždy prohlašovala, že pohlední blonďatí svalnatí muži mě nikdy nemohou přitahovat, protože přece miluju chcípáčky s propadlými hrudníčky, velkými zuby, vystouplými lícními kostmi a bezbrannými pohledy. To je pořád pravda, ale nějak mezi ty ubožáčky budu muset strčit i Branda s utrženým rukávem. ♥ DÍ-VA-DLO! ()
Reklama