I tre volti della paura

Tři povídky. První je něco na způsob gialla, kde se pohybujeme na pomezí thrilleru a detektivky. Následující je ze starších dob s upírskou tématikou a konečně závěrečná je duchařsky laděná, kde se hlavní postavě nevinná loupež prstenu nebohé stařenky pěkně vymstí. Ta poslední byla asi nejvíc groteskní, protože pohled na figurínu s grimasou, která jakoby měla v sobě anální kolík, ve mě vyvolávala plno veselých úsměvů. Vše se vleklo na vlně podprůměrnosti a atmosféra, kterou u těchto starších kousků obdivuji, byla nevalná, neřkuli ten nedotažený scénář a unylá režie. Kdepak, tento hororový guláš se moc nevyvedl, ale abych Black Sabbath nekřivdil, tak závěrečná tečka na koníčku, mě velmi potěšila. (13.04.2014)

Italové točí Rusy a Francouze a vznikne z toho žánrová klasika. Oduševnělá, se smyslem pro tajemno a strach. Naneštěstí ale jen lehounce nadprůměrná. Zápletky všech tří povídek jsou veskrze triviální, většinou předvídatelné a nijak originální (asi by se slušelo zdůraznit že dnes, v době vzniku literárních předloh - a možná i filmu samotného - pravděpodobně ne). Přesto dokáží vybudovat zajímavou a potřebnou atmosféru. Potěšilo mě řazení povídek, které je nakonec seřadilo od nejslabší po nejsilnější. První povídka je skoro k pousmání, třeba i proto, že zjistíte, kde asi (možná) brali inspiraci tvůrci Vřískotu. Ale zase tu můžete vidět představitelku Angeliky Michele Mercier. Druhá povídka mě potěšila studiovými kulisami (já tohle miluju), krásnými ženami (ach, Zdenko) a schopností z mála vytřískat poměrně dost (jak málo stačí, aby šel z Karloffa strach). Poslední povídka pak svou zasmrádlou neoriginalitu přehlušuje skvělou maskérskou prací a obrovským umem vyděsit takřka z ničeho (opravdu, když už nic, tenhle film a tahle povídka ukazují, že k tomu stačí opravdu málo). Nejvíce z celého filmu mě pak bavil Karloffův závěrečný proslov a titulky. Fakt zábavné. Ve své době na velkém plátně by to na mě asi působilo hodně, dneska už asi, coby zmlsanec konzumující hodiny a hodiny horrorového filmu, potřebuji trochu více. Je spousta věcí, kterými mě film zaujal, uspokojil a pobavil. Naneštěstí mezi nimi není to hlavní. Trochu jsem se nudil a nemůžu se zbavit pocitu neukojení. Podívám se na to někdy znovu? Asi jo. (05.04.2013)

Tak ako pri asi každom komentári k poviedkovému filmu musím aj tu poznamenať, že ich z hĺbky duše nemám rád, ale Black Sabbath je výnimkou. Jednak sa to naplno prejavuje Bavov cit pre vizuál (neskutočné kulisy, dizajn domov a bytov, nádherné farby, či halogénové nasvietenie), ale aj obsahovo je to na svoj žáner nadštandard. Žiaden z príbehov nestojí na záverečnej pointe, čo ma irituje na takmer všetkých filmových poviedkach, aj ten náznak pointy v záverečnom príbehu je celkom vkusný. Sú to svojbytné filmy akurát osekané do tretinovej stopáže, sú skvelo vystavané a účelom príbehu nie je iba smerovať k záverečnej minúte, ktorý "vyrazí dych" Paráda! (27.11.2020)

Třikrát Mario Bava volně na motivy příběhů Alexeje Nikolajeviče Tolstého, Antona Pavloviče Čechova a Guye de Maupassanta.  První povídka Telefon s krásnou Angelikou, tedy Michelle Mercier,  je  lehce tuctovou  ale vcelku vysokonapěťovou jednohubkou, která ztrácí zejména v nesmyslném jednání hlavní postavy. Ale krásná je opravdu prvotřídně! Druhá je čistokrevným gotickým hororem s vynikajícím Borisem Karloffem, nádhernými kulisami starého sídla, mlhou a   krví podlitýma očima za oknem v temné noci... Třetí je pak nejlepší, další čistokrevná, tentokrát duchařská záležitost s děsivostí na maximu. Zvuky, barvy a opravdu hnusně odporné strašidlo...První za tři, druhá za čtyři, třetí za pět. (06.01.2023)

Velmi nevyrovnaný film, což u povídkových snímků není vzácné. Povídka ,,Telefon" má sice zajímavý námět, leč v literatuře ( odkud čerpá) i filmu je pro dnešní dobu nijak výjimečný. Krásná M.Mercierová (Angelika) za podívání rozhodně stojí! Nejlepší je určitě ,,Kapka vody", která je po výtvarné stránce naprosto bezchybná - barokní obrazy interiérů, šerosvit a hra barev a tónů od zlaté přes okrovou, purpurovou, hnědou, bílou, šedou až k černé s tisíci (možná miliony) odstínů a přechodů. Kapka vody je tíživě dusivá, s minimálními prostředky vytváří slušnou atmosféru ( kapání vody, vytřeštěné oči, ruka, moucha...). Horror s monstry je zastoupen ,,Wurdulakem", povídkou typicky romantickou, kde den a noc, stíny a tma, rozvaliny a starý klášter hrají opět důležitou roli. Ostatně i interiér stavení je pln detailů a divák je v úvodních záběrech pomalé kamery nedokáže ani vstřebat. Boris Karloff je zde spíše ikonickým doplňkem, než výraznou hereckou hvězdou. Natočeno dle tria spisovatelů - A.P.Čechov, A.K.Tolstoj, G.de Maupassant. Celkově mezi 3-4*. (21.01.2012)