Vážení přátelé, ano

Snad jediný film, který se celý natáčel v Rakovníku a zdejší továrně na výrobu dlaždic, ve filmu přetvořenou na továrnu na výrobu sanitární keramiky - WC. Několik scén se také natáčelo na zámečku Dřevíč u Nižbora, kde dnes opět bydlí Karel Schwarzenberg. Poměrně vtipné, i když dnes se na tento film dívám spíše jen pro připomenutí absurdit minulého režimu, v jejichž ztvárnění se scénaristé opravdu vyřádili. Milan Lasica kouzelný především jako harmonikář :-) Přiznám se, že rukopis režiséra Kleina moc nepoznávám, každopádně je to jeden z jeho zdařilejších filmů (tvorba po revoluci mu tak nejde). (24.11.2010)

Výborný snímek reflektující podnikový marasmus dohnívajícího socialismu. Lasica má charisma a role mu výborně sedla, Hlaváčová byla skvěle přirozená, jen ty jejich dcerušky byly poněkud křečovité. Obermaierová jako podniková děvka výborná. Skvěle jsem se pobavil a film by si od ostatních rozhodně zasloužil lepší hodnocení. (10.08.2009)

Tragikomické poznanie muža stredného veku príliš sa zaoberajúceho sa prácou, v ktorej postúpil. Zisťuje, že ani vysnívaný koníček nenapomôže tomu, že systém nepreciká a ĺudia sú úlisné štetky poklonkujúce tým ešte mocnejším. Zmena výrobného programu keramických hajzľov spočívajúca v pridaní farieb nezaručí zmenu. Do záchodov padajú napriek zmene farby stále rovnaké výkaly. Proklamovaná odvážnosť stráca body v nepochopiteľných a nadbytočných snovo-halucinačných scénach. (27.03.2018)

Snad žádný český film z konce osmdesátých let neukazuje všechnu tu zvrácenou směšnost a prázdnost odumírající "reálného" socialismu líp, než tahle komedie. Ve své době byli všichni nadšení a chápali ji jako protirežimní, nicméně čas ji prověřil a pocity, ktreré člověk má když jí sleduje dnes, jsou prakticky stejné jako před více jak dvaceti lety. Skvělý scénář, vynikající herci a hlavně, snad jediná skutečná satira, kterou se za socíku podařilo natočit a dostat do kina. Dneska bych řekl, že je to daleko více vypovídající a daleko ostřejší, než tolik adorovaná díla nové vlny i než rádoby hluboce umělecká díla někteřých guru polistopadové politické a kulturné scény. A co je nejzajímavější, když dneska shlédnu například Panelstory (svého času taky nesmírně "politicky" problematické dílo), neřekne mi vůbec nic. Tohle je ale jiná, bohužel, některé věci mají nadčasovou platnost, bez ohledu na režim..... (28.08.2011)

Jde zřejmě o nejkritičtější filmové dílo Dušana Kleina a jeho dlouholetá spolupráce se spisovatelem Ladislavem Pecháčkem dosahuje svého vrcholu. Ale i když jde o Kleinovo nejkritičtější film, tak je stále doprovázen silnou dávkou hřejivé laskavosti. S hravým i kousavým nadhledem přináší tvůrci vtipnou satiru na společenské uspořádání konce socialistické epochy. Přibližuje osobní nespokojenost krize středního věku. Hledání smyslu života ve všech absurditách nastolených poměrů se stává bojem bláznivého rytíře s větrným mlýnem. Absurdity nás dokáží pobavit, vystrašit, pomáhat i navěky sužovat svým nelogickým základem a přísně vyžadovanou hierarchií postavení a využívání všech prožitků. Hlavní postavou hořkosladkého příběhu je Bohouš Fischer (příjemný Milan Lasica), který snad až nechtěně stoupá v hierarchii pracovního zařazení. Ovšem rozporuplností je v životě jedince tolik, že jejich skupinový portrét vyvolává otázky o smysluplnosti života člověka. V rovině kariérní, společenské i osobní a velmi osobní. Dotýká se samotných křehkých hranic vlastní svobody člověka. Z dalších rolí: činy svého muže zmatená a věrná Bohoušova manželka Anděla (sympatická Jana Hlaváčová), dospívající a prostořeké dcery Bohouše Hanka (Marcela Ovčáčková) a Kamila (Michaela Ovčáčková), požitkářský a prospěchářský Bohoušův nadřízený a nový ředitel podniku Dlask (dobrý František Řehák), svádějící Bohoušova sekretářka Monika (Valérie Zawadská), elitářský a neoblomný důležitý muž z ministerstva Římský (dobrý Jiří Kodet), hnidopišský podnikový referent Wohanka (solidní Jan Hrušínský), rozverní rodiče Bohouše na odpočinku (Rudolf Hrušínský a Alena Kreuzmannová), Bohoušův prozíravější bratr Jíra (solidní Pavel Zedníček), jeho progresivně smýšlející a cílevědomá manželka (Zita Furková), Bohoušův dobromyslný kamarád a lékař Berka (příjemný Július Satinský), neukojená učitelka ruského jazyka (Gabriela Wilhelmová), snaživá recitátorka socialistické poezie Spišáková (dobrá Jaroslava Obermaierová), či starý bývalý ředitel podniku Brunclík (Ota Sklenčka). Satira je to vyvedená. Je trefná i laskavá. Je smutná, a přesto stále ještě neztratila svoji poslední naději. Absurdit ve společenském zřízení, a že nás obklopují na každém kroku a v každý čas, je tolik, že člověka chtě nechtě nutí do švejkovské polohy při nazírání na život. Hledání nikdy nekončí. Hledání proplétá soukromí i veřejnost pevným svazkem. I je nevybíravě rozlišuje a odděluje. K šanci na úspěch je zapotřebí silného žaludku. A přesto zbytek víry stále zůstává při idealistickém nahlížení na život. Je mnoho činností, které by člověk měl zkusit na své pouti. (09.08.2016)