Polnočná omša

Uf, to zas byl psychologický nářez a pořádně drsná výpověď o ne až tak známém tématu Slovenského národního povstání. Engelchen se mi líbil ještě o kousek víc, ale i místní popravy civilistů hned v první scéně tedy byly něco příšerného. Další parádní československý film z šedesátých let. Toto období je opravdu úžasná zásobárna. 90% (01.03.2022)

Málokdo umí podat vnitřní dilema takovým dechberoucím způsobem, jako Jiří Krejčík. Propracovanost postav činí z Polnočnej omše mnohem rozvitější drama než ve Vyšším principu. I role Hasseho je vykreslenější a dostává mnohem více prostoru. Zde není ani stpy po lidském pochopení, ukazuje chladnou tvář německého vojáka, který bez mrknutí oka nechá postřílet kohokoliv. Celá rodina Kubišových je plejáda postav, která stojí za pozornost. Syn partyzán stojící na straně odboje, jeho bratr je hlinkovec, který se postavil na stranu nacistů nebo druhý bratr ztvárněný Ladislavem Chudíkem, který se snaží s mírným úsměvem urovnat neurovnatelné, ale v závěru příběhu neváhá postat svou sestru do postele německému majorovi. Velká rodinná tragédie se zrcadlí v postavě matky, která má pochopení pro všechny své děti a o všechny se stejně bojí. Asi nepůsobivější je ale bezesporu Angela. Ať už jsou její pohnutky jakékoliv, zůstává tragickou postavou celého příběhu. Přitažlivost k německému oficírovi a loajalita vůči své vlastní rodině rozkrývá spletitost lidských pohnutek. O to víc zamrazí, že maďarskou herečku postihl podobný osud jako Lídu Bárrovou, kdy byla nařčena z kolaborace s nacisty a lidé se jí začali stranit.                                                                                                                                                                                       Do konfliktní situace je postavený i místní lékař. Zavázal se přísahou, aby chránil život a pomáhal dle svých schopností. Je ale život pacienta cennější než život vlastní? Napřed odmítne, ale pak je přemoženou obětavou sestrou Katkou a rozhodne se pomoct. Ne náhodou si vybral Krejčík dvě povolání, kde hraje služba a svědomí takovou úlohu. Místní farář usiluje o povolení k půlnoční mši, odvolává se na svou službu bližním. Doba vánoční nebývá pro válečná dramata vybíraná náhodou. Kde jinde by mělo kontrastovat zabíjení a násilí než v době klidu a míru, kdy se slaví narození děťátka? K dramatickému vyhrození dochází právě při půnoční. Má kněz právo porušit zpovědní tajemství? Je oprávněný obětovat život jednoho za život celé vesnice? Mše je slavení Kristovy oběti. Bůh obětoval svého syna, aby zachránil lidstvo. Kdo má ještě právo obětovat syna za spásu jiných? Jeho matka? Co všechno může člověk udělat pro vlastní záchranu? V Polnočnej omši předvedl Jiří Krejčík strhující podívanou, která by si zasloužila mnohem větší pozornosti od diváků i od televizních stanic. (09.03.2015)

Tolik zla, hrůzy, strachu, úzkosti a napětí nacpat do příběhu, který se odehrává během Štědrého dne roku 1944 jsem musel rozdýchávat. Strašlivé zlo, boj o přežití za každou cenu a naprostá ztráta lidských hodnot, scény, u kterých tuhne krev v žilách. Nebudu rozpitvávat děj, tohle je brutální drama, které předčí snad i Krejčíkův předchozí Vyšší princip. Atmosféra by se dala krájet, herecké kreace neskutečné (tohle je vrchol, co se dá všechno zahrát a je zbytečné někoho vyzdvihovat, z těch všech výkonů mrazí), strach číhající z každého záběru. Strach, strach a zase jenom strach. A do tohoto skličujícího pekla hraje jako paradox vánoční hudba Zdeňka Lišky. Neuvěřitelná kombinace, o to více ještě umocňující krásu vánočního období v době odporného bestiálního vraždění. Lišák to prostě vždycky uměl, vzpomeňme třeba Spalovače, kde použil podobný kontrast. Polnočnou omšu jsem viděl poprvé někdy před dvaceti lety, potom asi před rokem a potřetí teď a musím říct, že každý další zážitek z filmu se pokaždé stupňuje. Jiří Krejčík byl puntičkářský režisér, který si potrpěl na sebemenším detailu, z herců vyždímal vždy maximum a proto je to ve výsledku sakra vidět. Ve svém úsilí a pečlivosti natočit věrohodný film z jakékoliv doby mě hodně připomíná Františka Vláčila, oba dva byli naši největší režiséři, nikdo netočil filmy jako oni. Klobouk dolů. Ještě bych zmínil, že se snímek natáčel na formát Cinemascope, to znamená absolutní vizuální krásu. A když si kameraman Rudolf Stahl mladší zaostřuje různé detaily a záběry, potom nezbývá tenhle klenot zařadit do kategorie filmů, kde pětihvězdičkové hodnocení nestačí. (27.04.2021)

Dramatický příběh z doby Slovenského národního povstání. Mrazilo mě jak se museli lidé na esesáky usmívat a pokrytecky jim projevovat přízeň, když už před nimi nemohli prchnout. Jinak by stěží přežili. A jak to okupanti přijímali a považovali snad za zasloužené a upřímné projevy náklonnosti. Děkuji uživateli Schlierkampovi za podrobnější rozbor, protože jsem se v němčině ztrácela. Být u filmu titulky, dám plný počet. (27.02.2014)

Netvrdím, že tento film je zlý, ako psychologická štúdia a napínavá dráma funguje (na svoj vek) prijateľne, ale mne asi chýbajú bunky pre staré slovenské filmy, v ktorých herci prehrávajú jedna radosť - keď sa šepká, tak najzlovestnejšie, keď sa súcíti, tak najplačlivejšie a keď sa mlčí, tak srdcia búchajú až rebrá praskajú... (18.04.2005)