Polnočná omša

Tolik zla, hrůzy, strachu, úzkosti a napětí nacpat do příběhu, který se odehrává během Štědrého dne roku 1944 jsem musel rozdýchávat. Strašlivé zlo, boj o přežití za každou cenu a naprostá ztráta lidských hodnot, scény, u kterých tuhne krev v žilách. Nebudu rozpitvávat děj, tohle je brutální drama, které předčí snad i Krejčíkův předchozí Vyšší princip. Atmosféra by se dala krájet, herecké kreace neskutečné (tohle je vrchol, co se dá všechno zahrát a je zbytečné někoho vyzdvihovat, z těch všech výkonů mrazí), strach číhající z každého záběru. Strach, strach a zase jenom strach. A do tohoto skličujícího pekla hraje jako paradox vánoční hudba Zdeňka Lišky. Neuvěřitelná kombinace, o to více ještě umocňující krásu vánočního období v době odporného bestiálního vraždění. Lišák to prostě vždycky uměl, vzpomeňme třeba Spalovače, kde použil podobný kontrast. Polnočnou omšu jsem viděl poprvé někdy před dvaceti lety, potom asi před rokem a potřetí teď a musím říct, že každý další zážitek z filmu se pokaždé stupňuje. Jiří Krejčík byl puntičkářský režisér, který si potrpěl na sebemenším detailu, z herců vyždímal vždy maximum a proto je to ve výsledku sakra vidět. Ve svém úsilí a pečlivosti natočit věrohodný film z jakékoliv doby mě hodně připomíná Františka Vláčila, oba dva byli naši největší režiséři, nikdo netočil filmy jako oni. Klobouk dolů. Ještě bych zmínil, že se snímek natáčel na formát Cinemascope, to znamená absolutní vizuální krásu. A když si kameraman Rudolf Stahl mladší zaostřuje různé detaily a záběry, potom nezbývá tenhle klenot zařadit do kategorie filmů, kde pětihvězdičkové hodnocení nestačí. (27.04.2021)

Okrem skvelého príbehu ide aj vystihnutie Slovenska v kocke. Pod jednou malou strieškou sú nútení vzájomne kooperovať rôzne povahy, národnosti, idey. Pretože každý každého pozná a veď napokon sme tu všetcia jedna veľká rodina. A tak sa gardista bratá s ideovo opačne naladeným rebelom, nacista s umiernenými inteligentami. Pospolu sa stretajú v rodičovských dvoroch pri príležitosti sviatkov a ceremónií. Všetko s láskavým požehnaním Cirkvi, ktorá urobí pre dietky Božie naozaj čokoľvek. Svojich barančekov miluje bezhranične a tak ich v zlomových chvíľach často neváha obetovať na oltár Svätej inštitúcie. Každý udatne plní svoju ideovú rolu a zároveň - veď sme jedna rodina - v čomsi poľaví. A aby tie vnútorné rozpory dokázali ľudkovia v sebe prekonať, tak mohutne a nahlas pijú a spievajú. Nuž a tí, čo im pitie nešmakuje, tak aspoň podvádzajú, aby neboli ochudobnení a ochutnali trošíčku slastného ovocia zo stromu poznania tisícorakých rozkoší. (22.08.2014)

Čeští a slovenští tvůrci vytvořili společně mimořádné dílo. Psychologické drama, při kterém si v určitých chvílích říkáte:klid, vždyť je to jen film. Jeho emocionální náboj je co chvíli před explozí. Již v úvodních scénách, kdy sledujeme úchvatnou zasněženou krajinu, je cítit chlad pod povrchem. Sníh a zima dotváří už tak mrazivou atmosféru. A jakmile vidíte scény odstřelu civilistů - mužů, žen i dětí, pronikne mráz až na kost. Padne poslední odsouzenec do sněhu mezi již zmrzlé mrtvoly od předchozích poprav, ze země se zvedne děvčátko a křičí: ,,Mamička, mamička!" Zatímco se jej pokouší zastřelit člen gardy ( a bratr chyceného partyzána), uvědomíte si onu skutečnou zrůdnost války. Zbývající část pochmurné balady zobrazuje střet dvou světů - slovenského a německého, partyzánského a kolaborantského, vojenského a civilního, křesťanského a říšského. Jak cenný je pro člověka život? Stojí za zradu? Lze odpovědět snadno, pokud nejsem v situaci volby: život-smrt? A lze vůbec věřit někomu? (23.08.2011)

Uf, to zas byl psychologický nářez a pořádně drsná výpověď o ne až tak známém tématu Slovenského národního povstání. Engelchen se mi líbil ještě o kousek víc, ale i místní popravy civilistů hned v první scéně tedy byly něco příšerného. Další parádní československý film z šedesátých let. Toto období je opravdu úžasná zásobárna. 90% (01.03.2022)

Dramatický příběh z doby Slovenského národního povstání. Mrazilo mě jak se museli lidé na esesáky usmívat a pokrytecky jim projevovat přízeň, když už před nimi nemohli prchnout. Jinak by stěží přežili. A jak to okupanti přijímali a považovali snad za zasloužené a upřímné projevy náklonnosti. Děkuji uživateli Schlierkampovi za podrobnější rozbor, protože jsem se v němčině ztrácela. Být u filmu titulky, dám plný počet. (27.02.2014)