Polnočná omša

Dokonalá ilustrace toho, jak Němci dovedli terorizovat obyvatelstvo, jak dokázali rozeštvat rodiny, dotlačit lidi do kritických rozhodnutí, život nebo smrt, zrada nebo smrt celé rodiny. Je to dobře natočené, hnus, hnus. Závěr opravdu mrazivý. Nebýt příšerné kopie bez českých titulků (německy neumím), dal bych i plný počet. 80% (23.05.2016)

Tolik zla, hrůzy, strachu, úzkosti a napětí nacpat do příběhu, který se odehrává během Štědrého dne roku 1944 jsem musel rozdýchávat. Strašlivé zlo, boj o přežití za každou cenu a naprostá ztráta lidských hodnot, scény, u kterých tuhne krev v žilách. Nebudu rozpitvávat děj, tohle je brutální drama, které předčí snad i Krejčíkův předchozí Vyšší princip. Atmosféra by se dala krájet, herecké kreace neskutečné (tohle je vrchol, co se dá všechno zahrát a je zbytečné někoho vyzdvihovat, z těch všech výkonů mrazí), strach číhající z každého záběru. Strach, strach a zase jenom strach. A do tohoto skličujícího pekla hraje jako paradox vánoční hudba Zdeňka Lišky. Neuvěřitelná kombinace, o to více ještě umocňující krásu vánočního období v době odporného bestiálního vraždění. Lišák to prostě vždycky uměl, vzpomeňme třeba Spalovače, kde použil podobný kontrast. Polnočnou omšu jsem viděl poprvé někdy před dvaceti lety, potom asi před rokem a potřetí teď a musím říct, že každý další zážitek z filmu se pokaždé stupňuje. Jiří Krejčík byl puntičkářský režisér, který si potrpěl na sebemenším detailu, z herců vyždímal vždy maximum a proto je to ve výsledku sakra vidět. Ve svém úsilí a pečlivosti natočit věrohodný film z jakékoliv doby mě hodně připomíná Františka Vláčila, oba dva byli naši největší režiséři, nikdo netočil filmy jako oni. Klobouk dolů. Ještě bych zmínil, že se snímek natáčel na formát Cinemascope, to znamená absolutní vizuální krásu. A když si kameraman Rudolf Stahl mladší zaostřuje různé detaily a záběry, potom nezbývá tenhle klenot zařadit do kategorie filmů, kde pětihvězdičkové hodnocení nestačí. (27.04.2021)

Pri prvých pohľadoch na kamenné tváre našich špičkových hercov som si povedal, že si budem všímať, koľkokrát sa v priebehu deja zmení ich výraz tváre. Až na drobné nuansy ani raz. Nechcem povedať, že je to vzhľadom na tému chyba, ale predsa len sa potom dá depresia okolo nedá brať úplne vážne. Takže si to nevšímajte. Chybou už ale je, ak musí mať nacista to zlo vpísané v tvári a tak je jeho postava obsadená typovo presne s očakávaním publika. Či sa podarí, alebo nepodarí partizána chytiť, tak na to si musíme počkať až do konca, takže aj napínavé scény večere nie sú z dramaturgického hľadiska až tak napínavé. Páčilo sa mi symbolické načasovanie deja na štedrý večer, naša cirkev totiž tiež nebola v ťažkých časoch iba sluhom božím. Výčitky však neznehodnocujú myšlienkovú hodnotu filmu. (20.08.2014)

Netvrdím, že tento film je zlý, ako psychologická štúdia a napínavá dráma funguje (na svoj vek) prijateľne, ale mne asi chýbajú bunky pre staré slovenské filmy, v ktorých herci prehrávajú jedna radosť - keď sa šepká, tak najzlovestnejšie, keď sa súcíti, tak najplačlivejšie a keď sa mlčí, tak srdcia búchajú až rebrá praskajú... (18.04.2005)

Nemilosrdné svědectví doby. Krejčíkův nejen psychologický ponor do mysli narušené terorem.   Hannjo Hanse jako až myticky démonický nacista proti svým slovenským vynuceným nájemcům. Dobře situovaná rodina, která nelehkou dobou proplouvá poměrně snadno i díky synovi v Hlinkových gardách a zejména  svému nájemníkovi. Rodina, která si své stigma uvědomuje, ale není schopna a hlavně ani ochotna se jej jakkoliv zbavovat. Vidle do jejich pohodové nepohody hodí navrátivší se nezdárný syn partyzán a pomalu ale jistě se roztáčí kola nezvratného osudu.  Už tak výborné psychologické drama, kde má začátek i konec sílu odbití  kostelního zvonu. A zrovna ve chvíli, kdy jste ve zvonici ... Další československá pětka, nelze jinak. (17.10.2022)