Týden v tichém domě

"Idyla" Malé Strany, jak si ji pamatoval básník Neruda... Dům U dvou slunců se nachází V Nerudově ulici 47/233 na  Malé Straně. Původně renesanční dům získal v letech 1673–90 raně barokní průčelí s volutovými štíty, dvorní část byla vystavěna až v polovině 19. století. Zachoval se renesanční portál, původní je domovní znamení se dvěma slunci v kartuši. V domě bydlel v letech 1845–57 spisovatel Jan Neruda (pamětní deska z roku 1895), jeho otec tu měl obchod tabákem. Po otcově smrti se paní Nerudová se synem přestěhovali do domu U tří červených orlů v téže ulici. (21.03.2013)

Tento film je tak starý jako já, ale nejen proto ho mám ráda. Obdivuji krásné prostředí staré Prahy, skvělé herecké výkony našich předních herců i milé příběhy obyčejných lidiček a jejich dobrých vlastností i hříchů, jak je ve svých povídkách vypodobnil Jan Neruda. Zaujala mne dokonalá atmosféra té doby, třeba městský odvoz popela, místní sazkovna, koupání špačka pana domácího nebo práce úředníků v kanceláři se spoustou zbytečných a nedohledatelných dokumentů. I když je film částečně natáčen v kulisách, vůbec to nevadí. S trochou fantazie je možné se ocitnout v těch kouzelných starých časech a lovit bohatého ženicha nebo poslouchat verše nad malostranskými střechami. (22.01.2013)

Neruda a příběhy lidí z Malé Strany, to je moje gusto. Režisér Krejčík se se svou celovečerní prvotinou popral opravdu dobře. Nejenže zachytil věrně atmosféru Nerudovy Malé Strany, ale vynikajícím způsobem zvěčnil na plátně různorodé typy lidí. Jeho obyvatelé Malé Strany nebyly ani černí ani bílí. U výrazně kladných postav ukázal i ty špatné stránky a u záporných zobrazil motivy jejich jednání. Na tenhle film se určitě podívám rád častěji, než jak ho reprízujou. (02.03.2007)

Na svou dobu neobyčejně zdařilé.  Herci kouzelní. Blanka Waleská jako poněmčelá děvka. Hoger krade básničky. Nedbal sňatkový podvodník, zadlužený a ještě k tomu blbý nudný oficír. Neumann vymahač dluhů. A dále uvidíte jak se žilo na Pražském magistrátu. Jako dnes, všichni lžou, podváděj  a vzájemně se udávaj. (28.03.2023)

,,Jenom tady nahoře (na střeše) je krásně, když jsme tu sami. A bez lidí. Dovedou potrápit." Jeden pavlačový dům, sedm dní v týdnu, dvě desítky lidí a stovky různých příhod, udalostí, starostí i radostí každodenního charakteru. Poetické a svou atmosférou krásně "nerudovské". Režisér Jiří Krejčík nadchl (alespoň mne) i touto svou prvotinou, ve které naznačil, že v budoucnosti z něho může být tvůrce řady jedinečných filmů... Ze všech postav a dějových linek ve filmu dominuje (a taky mě nejvíc zaujal) osud postavy mladého úředníka Václava Bavora. Málo známý herec Jaromír Spal zde v hlavní roli stvárňuje člověka, který již překročil práh dospělosti, je dobře zaměstnán, ale nikoliv spokojen se svým životem. Ve svém zaměstnání se víc než práci věnuje, ještě spolu s kolegou malířem-karikaturistou (Jaroslav Mareš), psaní tajné knihy jakýchsi pamfletů na lidi a příhody v úřadě. Ve volných chvílích pak nachází své hlavní životní východisko v psaní poezii, až mu jednou náhodou v tisku uveřejní první báseň. Což je krásná asociace na umělecké začátky autora knižní předlohy Jana Nerudu. Zaujal mě pak také Karel Höger a samozřejmě spousta hezkých myšlenek (nejen ze střechy), které rámcují celý film i jednotlivé části (dnů) v něm. ,,Lidi jsou zlí. Někdy... ale dobře by mi bez nich taky nebylo. I tam dole je krásně." (90%) (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (07.01.2018)