Měsíc nad řekou

Krásný starý český film, který zpracovává Šrámkovu divadelní hru. Herecké výkony byly vynikající, jak jinak, když se jedná o ty staré pravé české herce, kteří prostě uměli hrát na rozdíl od některých dnešních. Místy se mi nelíbilo, jak se Slávka neboli Eva Medřická povyšovala a byla taková rozkazovačná a jako nějaká matka, která pořád peskovala mladého Vilíka. Jinak vážně krásný film. Skvělá atmosféra a příjemná hudba. (20.11.2009)

"Po této zemi se musí chodit a ne lítat někde v oblacích," říká jeden z abiturientů Jan Hlubina v podání Zdeňka Štěpánka. Samotný film svou poetičností a básnickou mluvou jako by se vznášel desítky metrů nad zemí. Místy poněkud patetické, přesto docela kouzelné. O úsměvu Dany Medřické to platí zcela určitě. (24.11.2019)

Pročež jsem si po filmu přečetl wikipedii, abych se ujistil, že jsem něco ve filmu nepřehlédl. Nepřehlédl. Ono tam totiž nic není. Ještě, že jsem se na gymplu obratně vyhýbal, nejsem totiž z generace, která by už Fráňu přeskakovala. A k filmu: Dana Medřická naprosto dokonale ovládá celý film. Během jediné věty vystaví na odiv několik tváří. Líbila se mi nebo nelíbila? Nevím. Četl jsem knihu o Edovi Cupákovi, v níž se autor (Jindřich Černý) přepečlivě rozebírá v Edově hereckém mistrovství. Nic proti, ale jak se v knize také píše, Eda herecky dozrál až mnohem později. Čímž nechci říct, že mu postava z Šrámkova melodramatu dala nějaký prostor (i když ona zmíněná proměna jeho postavy se tu skutečně vyčíst dát). Spíš mi námět přišel dost mizerný (FŠ sorry) a jediné hezké tak zůstává pohled na řeku z okna. (18.11.2017)

Krškova interpretace Měsíce nad řekou nejvíc připomíná melodrama - recitace je doprovázena hudbou. I proto je kamera až kýčovitě barevná a to vše dohromady vytváří snovou magickou idylu jedné jarní měsíční noci. Bohužel zvolený styl potlačuje jakýkoliv konflikt, tragičnost a ošklivost. Impresionismus se přece nevyhýbal ošklivosti, dokonce ji vyhledával, jen se ji snažil zachytit v jejím lidském půvabu. Z Dany Medřické srší magická energie a přitom být na malém městě v dvaceti sedmi stará panna, to bylo spíše k pláči - klevety, drby, pomluvy za zády, slyšet čas utíkat, každou sekundu - zatímco tady je vše idylické. Nejtěžší břemeno je na Cupákovi, protože zahrát v melodramu věrohodně cynického floutka, jemuž bije v hrudi zlaté a nezkažené srdce, to je úkol nadlidský. Právě snaha herců zahrát skutečné maloměstské typy se tluče s Krškovou divadelní kýčovitou melodramatičností. Fráňa Šrámek si ale zaslouží trochu realismu. (13.08.2010)

Alternativní šrámkovská látka Krškovy režijní filmografie dále rozvíjí písecký genius loci. Rozporně interpretované mládí konfrontované s dospělejším a zralejším pohledem na svět určitě neprohrává, ale mluvit o jeho triumfu by také nevystihovalo skutečnost. Prolnutí mládí (Cupák a o poznání starší Medřická) je tedy konfrontováno s rozvážným romantismem stárnoucího věku, jak jej ztělesňují dva velikáni českého divadelního i filmového panteonu Jiří Plachý a Zdeněk Štěpánek, resp. Zdena Baldová. Schopnost radovat se z předností všedního dne a nezapomínat přitom na ta dávno rozeplá křídla zašlých jinošských let není protiřečivou. Se znalostí dějin druhé poloviny dvacátého století bychom měli tento levně napadnutelný postoj více doceňovat. Více doceňovat znamená zraleji myslet, cítit, rozvažovat, hloubat. Být opravdu sám sebou v souladu se sebou samým. Tato šrámkovská sófrosyné (uměřenost) opravdu není to nejhorší, co v životě můžeme potkat. Zajímavých srovnání tohoto druhu, setkávání s rozvážnou statečností, v životě vlastně nikdy není dost. A klidně přitom může zpívat splav ve stříbrném světle naší jediné planetární oběžnice při otevřeném podvečerním okně. Proč ne? (28.08.2007)