The River Is Performing Magic
Obsahy(1)
Zestárlý pražský podnikatel a člen bezpočtu dozorčích rad Leopold Kohák (František Hanus) požívá značnou úctu svého okolí. Málokdo tuší, že veškerý majetek vyženil a že o všem ve skutečnosti rozhoduje jeho panovačná žena (Růžena Šlemrová). Leopold se utápí v nečinnosti a jeho jedinou radostí jsou vzpomínky na dávného kamaráda Lebedu (Jaroslav Marvan) a především na rodnou Sázavu, kde vyrůstal. Jednoho dne mu však dojde trpělivost. Předstírá nervové zhroucení a naoko odjede do zahraničních lázní. Ve skutečnosti však vyrazí do rodného kraje. A stane se malý zázrak: po koupeli v Sázavě začne Leopold mládnout. Navíc ho vykutálený tulák Štverylka (Jindřich Plachta) připraví o všechno noblesní oblečení. Ze starého unaveného Leopolda se tak pomalu opět stává tentýž člověk, kterým kdysi skutečně byl: okouzlující mladík Poldík... (Česká televize)
(více)Recenze (64)
Pro hlavního hrdinu představuje řeka Sázava symbol svobody, volnosti a uvědomění, že on nepatří do společensky vyššího světa, jemuž vládne přetvářka, namyšlenost a pohrdání ostatními. Příběhově velice naivní až pohádkově vyznívající film, který spojuje poetičnost zpracování s humorem typické prvorepublikové veselohry. ()
"Stalo se, nestalo, věř tomu, kdo chceš." Na pohádky nevěřím, ale mám je rád, takže možná i proto musím tento vcelku poetický Krškův film hodnotit pozitivně. Oné výchozí situaci, kdy si postarší pražský podnikatel Leopold Kohák, kterému mu zdánlivě nic nechybí, uvědomí, že "zradil celý svůj život pro tituly a funkce", bychom dnes asi dali "diagnózu" krize středního věku. V této etapě lidského života muži občas dělají různé "blbiny" a nevyhne se jim ani Kohák. "Příliš jsem si zahrával a popálil se," říká k tomu v závěru. Ono "pohádkové" vyústění filmu, které Kohákovi umožní konstatovat, že "já už nejsem já, je tu někdo jiný," má v reálu jednoduché vysvětlení. Františku Hanusovi, představiteli hlavní role, bylo v době vzniku tohoto filmu sotva 30 let. Ale ona iluze starého zdrchaného muže (za pomocí vousů a cvikru) je zejména v jedné z úvodních scén, kdy se dotyčný opírá o plot, téměř dokonalá. Dokonalé jsou vlastně i všechny ty poetické záběry na řeku Sázavu a okolní krajinu podbarvené kouzelnou hudbou. V jistou chvíli jsem měl až pocit, že je to kýč. Možná to je trošku kýčovité a určitě je to naivní, ale přesto krásné. ()
Poetická oslava Posázaví ... vtělená do písně té řeky, která dá ztrápenému, zestárlému Leopoldu Kohákovi druhou šanci. Člověk je ovšem tvor od přírody přizpůsobivý, zapomnětlivý - a tudíž nepoučitelný ... plýtvat na něho dobře míněnými zázraky je skoro stejně marná práce jako házení luštěnin na pověstnou stěnu. V podstatě tak nějak očekáváte, že si ušlápnutý "Poldík" po své proměně bude chtít znovunabytého mládí jaksepatří užít ... že se postupně dostane do vleku událostí - a bude na dobré cestě, aby znovu zapomněl na píseň své milované řeky a zopakoval veškeré chyby, kterých se kdysi už dopustil. Což není samo o sobě špatně, ba právě naopak - jenom mám neodbytný pocit, že snímek se ve své druhé polovině dostává maličko do rozporu se vším, co zamýšlel prezentovat ... nebo je přinejmenším přespříliš shovívavý a nemá se k tomu, aby svého problematického hrdinu trochu víc skřípnul, takže éterická, téměř pohádková atmosféra se částečně rozplývá. Závěrečnou sebereflexi bych si zkrátka představovala trochu jinak ... 3,5* ()
Krásný a velmi působivý lyricko-poetický film (komedie) z ještě krásnějšího a mého oblíbeného prostředí Posázaví. Film ač teprve první Krškův jako samostatný, tak už s jeho typickým pozdějším rukopisem, co víc si tedy může milovník těchto filmů přát. Dále bych ještě samozřejmě ocenil perfektní exteriérovou kameru a Srnkovu hudbu. Jako nejzdařilejší se mi jevili role Františka Hanuse, stárnoucího, životem zklamaného muže (Leopold Kohák), Jindřicha Plachty (Čtverylka) a panovačné a rázné Růženy Šlemrové (manželky Leopolda Koháka), ale také Deylova policajta, to byla ale komická figurka:-) Po všech stránkách nadprůměrný film. ()
"Když už jsi řekl hop, musíš i přeskočit." Památná věta, která zazní z úst Jindřicha Plachty coby vandráka Čtverylky. Poetika Václava Kršky je už cítit, i když se teprve probouzí a nadobro je zúročena až v jeho pozdější tvorbě. Řeka čaruje oplývá víceméně naivitou, která byla přítomna ve většině filmů třicátých až čtyřicátých let. ()
Reklama