Řeka čaruje

Poetická oslava Posázaví ... vtělená do písně té řeky, která dá ztrápenému, zestárlému Leopoldu Kohákovi druhou šanci. Člověk je ovšem tvor od přírody přizpůsobivý, zapomnětlivý - a tudíž nepoučitelný ... plýtvat na něho dobře míněnými zázraky je skoro stejně marná práce jako házení luštěnin na pověstnou stěnu. V podstatě tak nějak očekáváte, že si ušlápnutý "Poldík" po své proměně bude chtít znovunabytého mládí jaksepatří užít ... že se postupně dostane do vleku událostí - a bude na dobré cestě, aby znovu zapomněl na píseň své milované řeky a zopakoval veškeré chyby, kterých se kdysi už dopustil. Což není samo o sobě špatně, ba právě naopak - jenom mám neodbytný pocit, že snímek se ve své druhé polovině dostává maličko do rozporu se vším, co zamýšlel prezentovat ... nebo je přinejmenším přespříliš shovívavý a nemá se k tomu, aby svého problematického hrdinu trochu víc skřípnul, takže éterická, téměř pohádková atmosféra se částečně rozplývá. Závěrečnou sebereflexi bych si zkrátka představovala trochu jinak ... 3,5* (20.11.2015)

Rieka tak čaruje, že starnúceho muža, zdeptaného životom s despotickou manželkou zázračne omladí a umožní mu čosi, čo filozofia i príslovia zapovedajú. Vstúpiť druhýkrát do tej istej rieky. Začne tak žiť mladosť nanovo - naplno. Nevyhýba sa práci ani láske. Deklamovaná poetickosť miestami odkvapkáva z filmu dosť silene, vynikajúci úvod tak paradoxne stráca gradáciu po omladnutí. K veľmi priemernému pocitu z filmu prispieva aj skutočnosť, že hrdinov život sa stal napriek ťažkostiam (okradnutie, zadržanie políciou) naplnený radostne prežívaným zázrakom, bez ohľadu na to, čo sa mu stane. Automaticky tak nastupuje istá únavná ťažkopádnosť. Ťažkopádnosť z veselosti. Pretože nezáleží príliš, čo sa Kohákovi deje, básnivá ľahkosť okamihu ho pri srdci vždy zahreje! (17.03.2014)

Minimálně scénáristicky stále produkt protektorátní kinematografie (absence určení konkrétní doby) s řadou nejlepších ingrediencí klasického českého filmu. Velmi příjemný snímek, plný poezie Posázaví i nevázaného mladí, jež je tu v ostrém konstrastu se snobským světem nejrůznější smetánky. Dobrý výkon titulního Františka Hanuse a dokonce velmi nečekaná hanbatá scéna, jedna z prvních v českém mainstreamovém filmu. (08.12.2006)

Úspěšná stejnojmenná rozhlasová hra Josefa Tomana (1899 - 1977), spisovatele, básníka a dramatika v jedné osobě, poskytla Václavu Krškovi na sklonku války ideální příležitost pro vznik mimořádně citlivého a křehkého filmového díla. Krška, odjakživa ovlivněný jihočeským krajem, svým rodištěm, a Fráňou Šrámkem, velkým literárním vzorem, mohl teprve prostřednictvím tohoto filmového příběhu rozehrát celou škálu básnivých impresí, jež souzněly s jeho vnitřním zaměřením. Film, obměňující dávný epický vzorec o zázračném elixíru mládí, přitakává - oproti Ohnivému létu - až vitalisticky rozjásaně přirozeným životním principům, které nachází v přimknutí k přírodě, k lásce, k práci. Film s výsměšnou, ale nebolestivou karikaturností tepe materializovaný svět maloměšťáků, jeho chlubnou předstíravost a citovou prázdnotu. Mládí je synonymem toužení, směřování, vzletu. Je životním postojem, není limitováno biologickým věkem. Leopold Kohák v podání Františka Hanuse je v určitém ohledu ryze komediální typ, zdravý člověk s venkovským jádrem, selfmademan spoutaný otěžemi majetku, uvědomující si svou žalostnou životní bilanci. Teprve pod vlivem magického fluida čisté a dravé řeky následuje proměna v roztouženého a poctivého chlapce, tedy v člověka, jakým byl kdysi, v mládí. Čaromocný symbol řeky je v Krškově filmu vysloven s upřímností, prostotou a zarážející přímočarostí. Typicky "krškovská" meditace nad "věčným mládím v nás" dochází svého vrcholu právě v příběhu Leopolda Koháka, v příbězích lidí uvězněných v masce někoho jiného, než ve skutečnosti jsou nebo byli. V hodnocení hereckých výkonů nelze samozřejmě přehlédnout vynikajícího Františka Hanuse, jakéhosi milovníka na předělu, ztvárňujícího s neobvyklou citovostí titulního hrdinu, procházejícího zajímavými psychologickými proměnami. Klasickou masku maloměstského patricijství na sebe navlékla tradičně Růžena Šlemrová, která svou snobskou diktátorku dotáhla téměř k odstrašujícímu exempláři lidské lhostejnosti. Čtverylka v podání Jindřicha Plachty představuje vděčnou figurku lidových šejdířů a pábitelů, táhnoucích se od kramářských písní až k narativním poetikám a k jejich napodobitelům; skvěle obsazené zůstávají i další postavy, byť namnoze epizodní, jakou je například Marvanův robustní statkář, vnášející patřičný vzruch do škrobeného prostředí společenských salonů. Nejblíže Krškovi zůstává patrně poloha Rovenského vynikající Řeky - jemně odstíněnými valéry lidských citů a obdivuhodným postižením přírodního rámce. Ale Rovenského hrdinové jsou jednoznační, nekomplikovaní, naproti tomu se Krška pokoušel o maximální nejednoznačnost a stylizovanost. Člověka chápe jako individualitu, která nese hluboké vnitřní tajemství. Jeho odkrývání má být smyslem umění. Tedy žádné "jarní vody" evokující zanikající vidinu čisté minulosti, kterou nelze nikdy vrátit. Tady prostě řeka čaruje. Stačí jen chtít a věřit. (04.10.2008)

Teda dneska přidávám další hvězdičku!! S odstupem času žasnu, jak mohl v roce 1945 vzniknout takový optimistický a kvalitní snímek. Možná právě proto nakažlivá euforie přechází na diváka. Na rozdíl od kinamatografie první republiky je tu nový pohled na filmovou hudbu. Jednotlivé záběry jsou citlivě propojeny, Kamera je víc promyšlena, objevuje se časté prolínání obrazu. Můžeme se podívat, jak zboží prodává reklama a jak snadno může vzniknout fáma v dobách, kdy jediným zdojem informací byla stará Blažková nebo-li JPP (jedna paní povídala). Růženka ala paní Koháková a její Lebeda - je nepřekonatelná!!! Humor je velice jemný, jde spíš o úsměvné zápletky a přesné herecké výkony. K tomu všemu záběry krásné neporušené krajiny. Nikoliv svatba, ale funus jako tečka na konec!! :o) ||| Zajímavé komentáře: Marthos, sportovec (16.03.2014)