2001: Vesmírná odysea

(Komentář obsahuje mou interpretaci filmu a není proto určený pro ty, kteří ho doposud neviděli) Před miliony let žili ubozí primitivní předkové lidí jako opicím podobné stvůry na bohem zapomenutém světě v pustinách, plných rozeklaných skal a všudypřítomného ticha, připomínající cizí vesmírné světy. Živořili, vymírali, jejich záhubě nešlo vzdorovat. V té době byl do tváře země vražen klín v podobě dokonale přesného černého monolitu, jež pohltil veškeré světlo a zrdcadlil v sobě černotu vesmíru, z něhož vzešel. Co ale znamenaly jeho bezchybně symetrické křivky? Co značila dokonalost temného kvádrovitého tělesa? Byl to snad výsměch přírodě? Nic podobného nemohlo vzniknout přirozenou cestou. Muselo to být vyrobeno. A tento monolit jakoby pohrdal přírodou, jakoby říkal je že něčím víc, že je dokonalý. Pro ubohé opičí tvory, spoutané přírodními zákony, to byla ta nejúžasnější věc co kdy spatřili. Ale onen úžas s sebou nesl i strach a obavy. Obavy, co je vlastně účelem tohoto předmětu? Co přinese člověku? Co způsobí pouhý dotek s dokonalostí? Ale troufalá zvířata se dotknout odvážila. A tam na "úsvitu lidstva" se předkové dnešních lidí prvně chápou kosti a prvně používají něco jako nástroj. Ironicky aby posloužil jako smrtící zbraň. A stejně jako kost vržená do vzduchu je i po milionech let vesmírný koráb, plující po orbitu Země, symbolikou cizího parazitického tělesa, jež je vysláno kam nepatří. V tomto případě do hlubin temného a neznámého vesmíru. Toto byla má interpretace úvodní scény nejgeniálnějšího díla vůbec. V roce 1968 natočil 2001: A Space Odyssey režisér Stanley Kubrick ve spolupráci s autorem knižní předlohy (mimořádně vydané až po uvedení filmu - jedná se tedy spíše o románový přepis) Arthurem Charlesem Clarkem. Dal tak vzniknout nezapomenutelnému filmu, který se navěky zapsal do dějin filmové tvorby a do myslí filmových diváků mnoha generací. Kubrick nikdy nevysvětloval motivy svých filmů, chtěl, aby si lidé udělali vlastní náhled. Jeho 2001: A Space Odyssey je spíše filozofickým opusem nežli science-fiction. Jeho chápání je vymezeno geniálně zvolenými a ztvárněnými vizuálními kreacemi spolu s hudebním doprovodem a funguje spíše na podvědomé úrovni. Sic se to tedy na povrchu nemusí zdát, film má svou logiku a vlastní realitu, která se pomalu na podvědomé úrovni vykresluje a díky symbolům dává nahlédnout na útržky obrazu. Film navozuje unikátní atmosféru, které se cokoliv, co jsem viděl, nemůže rovnat. Je mystickou sondou do podstaty samotné lidské rasy a tedy do temnot duše nás všech. Ve dvou hodinách a devatenácti minutách se před námi rozprostírá sled vizuálních a hudebních kreací a dialogy tvoří z tohoto času pouze malý zlomek. Na nich ale tento film založený není. Film vypráví každým svým záběrem, hovoří každým motivem na filmovém plátně a vše rozuzlívá jedinečný styl, filmu vetknutý. Jako první bych rád pochválil vizuální efekty, které se svou věrohodností snadno vyrovnají množství dnešních sci-fi. Za speciální efekty obdržel jejich tvůrce Douglas Trumbull Oskara, zcela nepochopitelně jediného, kterým kdy byl oceněn film Stanleyho Kubricka. Další z nesmírných předností je hudební doprovod. Snad u žádného jiného filmu jsem neslyšel lépe zvolenou a provedenou hudbu, která mistrně doplňuje a rozvijí každý moment. Použití Straussova valčíku "Na krásném modrém Dunaji" (The Blue Danube) se může zdát k beztížnému tanci hvězdných korábů na první pohled nevhodné. Už na ten druhý je však jasné, že je geniální. Nedovedu si při vzpomínce na tuto chvíli vybavit kolosálnější či snad monumentálnější scénu. Byl jsem tak nadšený a přitom zbavený veškerých slov. Chtěl jsem vstát a ze všech sil začít tleskat, ale nemohl jsem si nechat ujít jedinou milisekundu. Naprosto neodmyslitelný je ústřední majestátní motiv "Also Sprach Zarathustra" (Tak pravil Zarathustra). Vzpomenout musím i obavy vzbuzující "Adventures" a při skladbě "Requiem For Soprano/Jupiter And Beyond" tuhne krev v žilách. Nádherná je i "Lux Aeterna", nepoužívám ten výraz často, ale to je přímo archytepální. V době filmu 2001: Space odyssey už není lidstvo tlupou primitivních opic. Je silnou, hrdou a pyšnou civilizací, která se chystá demonstrovat před celým vesmírem svou moc a sílu a vysílá proto výpravu lodi Discovery k planetě Jupiter. Discovery je chloubou lidí, jejich posledním technickým zázrakem a na své palubě nese tu nejlepší posádku. Řídí ji jiný technologický zázrak, palubní počítač, jehož inteligence dalece přesahuje tu lidskou, jménem HAL 9000. Důvod výpravy Discovery je však jiný než se zdá. Nedavno byl pod povrchem Měsíce objeven černý monolitický útvar, který zcela jistě není dílem člověka. Jediným vodítkem k jeho existenci je signál nebývalé síly, který po svém odkrytí a na dlouhé věky prvním vystavení slunečním paprskům vyslal k planetě Jupiter. Proto se lidstvo rozhodlo vyslat své nejlepší plavidlo za hranice vlastního poznání. Discovery tedy vstoupila do neznámých vod a na její palubě se začaly odehrávat zdánlivě logicky nevysvětlitelné události. Palubní počítač HAL, jednající z pohnutek, které lidé nemohou pochopit, začal zabíjet lidskou posádku. Činil, jakoby chtěl za každou cenu zabránit střetnutí lidí s něčím, pro co nejsou doposud připraveni. Rozpoutal tedy boj o život mezi lidským vědomím a ďábelsky bezchybnou umělou inteligencí. Byl však zastaven a zničen jediným přeživším členem mise a jejím velitelem Davem Bowmanem (Keir Dullea). Už je ale pozdě. Děsivé rozptýlené hlasy, pějící v pozadí, dávají tušit příletu k dalšímu temnému monolitu, bezvládně prolétajícímu kolem bouřlivých mračen planety Jupiter. Lidstvo dosáhlo dalšího triumfu, snad největšího, ale co to pro něj vlastně znamená? Dave, který právě vyváznul z nepochopitelného boje o život se strojem, je rozhodnut dozvědět se vše. Nechává se tedy strhnout na bizarní cestu absolutního poznání. Už jsem se zmínil o genialitě hudby, ale snad ještě dokonalejší je ve filmu použití ticha, kterému Kubrick vládne s bezchybnou virtuozitou. Na místě, kde jindy bývá lidský křik a burácející hromy orchestru je zde zvoleno naprosté mrazivé ticho, které provází celou závěrečnou scénou "poznání", která je ve své podstatě gradací filmu. Absence hudby působí na mysl člověka větším dojmem úzkosti a bezmoci, než by zmohl jakýkoliv motiv. Co nám ale film ve své závěrečné scéně říká? Na to existuje nekonečné množství interpretací a každý člověk při každém novém zhlédnutí poznává novou. Co cítí astronaout vystaven moci a vědomostem daleko předčícím jeho chápání? A především, co vidí? Chce snad Stanley Kubrick říci, že ono mocné hrdé lidstvo se v porovnání s pamětí celého vesmíru liší od oněch ubohých barbarských opic jen nepatrně? Že přese všechno co jsme dokázali jsme stále zvířaty? Kdyby existovala stupnice evolučního vývoje a pravěcí lidé by byli na stupni jedna a dnešní doba vesmírných letů figurovala dejmetomu na stupni pět. A tento muž uzřel kam až ta stupnice sahá a nesahá jen k deseti, ani ke stu, ba ani k milionu... . Co David Bowman zažívá, když o sobě samém poznává absolutní pravdu? A může vůbec s tímto vědomím dál existovat? Na tyto otázky pro nás není odpověď. Snad za miliardy let v době "soumraku lidstva" někteří z nás pochopí poselství nadčasového filmu, který se ve své podstatě blíží příslovečné dokonalosti, o níž vypráví. (30.07.2005) (méně) (více)