Barry Lyndon

Tento Kubrick mě dlouho trošku míjel a popravdě se mi do něj ani moc nechtělo. Přece jen 3 hodiny nejsou málo. Nakonec film díky vybroušeným dialogům a skvělé umělecké kameře pěkně uběhne. Právem může být film považován za nejlepší snímek z 18. století. Protože opravdu tak působí. Veškeré záběry kamery působí jako plátno obrazu. PS: Doporučuji scénu záverečného střeleckého souboje ve stodole. S odstupem času považuji Barryho Lyndona za nejlepšího Kubricka. 110% (15.03.2009)

O tom, že Barry Lyndon je skvělý film, se nehodlám přít. Jeho kvality jsou nezpochybnitelné. Kamera, hudba, režie, všechno je tak, jak má být. Jenže zde přichází důvod, proč nemůžu dát plný počet. Místy jsem se nudil. Navíc mi v tomto filmu chybělo "to něco" co bych si pamatoval hodně dlouho. To něco, co jsem našel například v Paths of Glory nebo v Olověné vestě. Bude to znít divně, ale i přes tyhle výhrady si Barryho Lyndona opět pustím a co víc, budu se na další projekci těšit s nadějí, že mi dnes "to něco" uniklo a já to najdu při dalším zhlédnutí. Do té doby tu nechám 4 hodně silné hvězdy. (01.02.2010)

O Kubrickovi se říká, že nebyl – a ani nechtěl být – skutečným vypravěčem; místo toho přes mrtvoly (herce a štáb) ilustroval svoje postoje a estetické teze. „Kubrick je chladný intelektuál bez smyslu pro humor a jeho filmy jsou přesně takové a stejně jako romantický sadista Hitchcock si i Kubrick počíná jako obsedantní technokrat, který se k umění nachomýtl omylem“ hřímala kritika v roce 1975. Točil filmy o lidech, nebo točil filmy o strojích? Toť věčná polemika salónních debatérů. Na rozdíl od otřesného Spartaka, k němuž se dostal Kubrick takříkajíc na poslední chvíli a nemohl ho kontrolovat, Barry Lyndona si pohlídal a náležitě vyladil a nalezl způsob, jak technicky a autenticky zachytit minulou dobu skrze speciální objektivy (Kubrick si liboval v práci se světlem a sluncem, v aranžování a alternování „magické hodiny“). V tomhle směru suverénně nekolísá, věci jsou přesně na svých místech, srovnané podle zvláštních pravidel, jimž někdy nerozumí ani Kubrick sám. Ale v tom je právě ta síla, krása a čistota Kubrickova díla, a tedy setrvalá (věčná) hodnota – v tom nezúčastněném podání pravdy, v badatelské lhostejnosti. Proto je Barry Lyndon asi jediný film, který přestože vás znaví a emocionálně neuspokojí, máte po jeho skončení nutkavou touhu dopřát si ho znovu. (22.02.2008)

Stanleyho galerie výtvarného umění, které muže konkurovat leda ta Ridleyho z roku 1977. Obrazy o lovci štěstí, který šplhá po sarkastickém žebříku oportunismu až do aristokratických výšin, jsou přenádherné. Škoda jen, že se do těch prostých pikareskních rámů nepodařilo dostat více srdce, jako se to třeba podařilo u lůžka malého Bryana či při poslední satisfakci za holubího vrkání, nicméně emoce nejsou prvoplánově to, co bych u chladného šachisty Kubricka vyhledával. „…good or bad, handsome or ugly, rich or poor, they are all equal now..” (11.06.2018)

Sociálno-kritická realistická literatúra 19.storočia je obludná estetická stratégia. Ak spisovateľ povie A, myslí tým A, nanajvýš "A", o žiadnom B tu nemôže byť ani reči. Dokonca si myslím, že napr. niektorové Dickensove výtvory sú prachobyčajným gýčom. So záujmom som teda čakal, čo taký Kubrick urobí s takým Lyndonom. Dlho som v ňom hľadal nejaké B, ale žiadne som nenašiel. Spoliehať na nadčasovú platnosť príbehu je povrchné. Radšej si nechcem predstaviť, ako by vyzeral Gepard, keby ho bol režíroval Kubrick. Viscontiho koncepcia výnimočnosti superbanálnych detailov, prepotrebných zbytočností a magickej jednoty filmového času a času skutočného dokáže zmeniť príbeh v lyricko-epické dielo. Kubrickova chladná koncentrovanosť robí z historického príbehu ...historický príbeh. Kubrick sa zrejme nazdával, že svojou genialitou nadpriemerne zvládne akýkoľvek žáner. Nezvládol. Divák so zaujatím sleduje podivuhodný príbeh Barryho Lyndona a zároveň sa kochá. Kochá sa víziou anglického vidieka, ktorý vyzerá presne ako luministické krajiny na obrazoch Johna Constabla, kochá sa naštylizovanou Marisou Berenson, ktorá vyzerá presne ako Sarah Siddonsová na tom báječnom portréte od Gainsborougha. Odkedy ale kultivovaný vizuál automaticky indikuje prítomnosť umeleckého diela? Ak by Kubrick bol využil maniakálnu obsesiu v evokácii klasickej anglickej maľby na vytvorenie nejakej nosnej koncepčnej stratégie, možno by som sa nezmohol ani na krátky komentár. Tak všetky tie šialene drahé zábery na šialene drahé lokácie (Castle Howard, Blenheim Palace, Stourhead Park...) zostávajú len šialene drahými zábermi. Kubrickova režisérska bravúra sa zaskvie len občas (scéna s lady Lyndon podpisujúcou doživotnú rentu), potom náhle pohasne a režisér už "len" rozpráva príbeh. Nuž, prečo nie. Žiadna druhá Odysea to ale v žiadnom prípade nie je. (22.08.2007)