Jan Palach

Lidská pochodeň číslo jedna, hrdina českého národa Jan Palach, rozvíjející onu seběobětovací linii aktu hrdinství, jejíž nejvýraznější personou byl Jan Hus, Palachem ve filmu přímo zmiňovaný. Škoda, že většina filmu je jen čekání na neobyčejně silnou a sugestivní závěrečnou scénu...scénář Evy Kantůrkové je až příliš plakátový...emocí prostý...jak by asi vyznělo, kdyby si scénář opět napsal sám Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem, jako tomu bylo v případě Českého století...takhle v přímém srovnání u mne vyhrává na plné čáře komplexnější a mnohem dramatičtější Hořící keř, produkt komerční HBO...a Agnieszka Holland je coby režisérka taky trochu v jiné lize... (12.01.2019)

Začnu citátem: Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí. Film má silné scény, ale i slabé chvilky. Robert Sedláček je takový rozporuplný tvůrce občas umí a občas ne. Viktor Zavadil mi pro roli Jana Palacha (naivního idealisty levicového zaměření) přišel jako dobrá volba. Asi mám rád historické filmy s silným příběhem, takže trochu přimhouřím oko a dávám 4. (21.01.2019)

Kdybych byl idealista, utěšuji se tím, že Sedláčkovo skličující, sugestivní a přesto věcné hledání (či ohledávání?) Jana Palacha otevře národu oči. Ve skutečnosti se spíš obávám, abychom se zanedlouho neohlédli za posledními třiceti lety a stejně jako „Jenda“ si nepoložili otázku „Takže ono to všechno bylo jenom jako?“. ___ Vadila mi občasná doslovnost a velká slova nebo nedostatečné využití některých postav (Eva), ale v celku považuji určitou fragmentárnost vyprávění, enigmatičnost hlavního hrdiny (danou právě tím, že jej poznáváme jen z útržků) nebo nadřazení faktů emocím za výborný tah. Vyprávění je zprvu svižné, eliptické, podobně uvolněné jako doba, ve které se příběh odehrává. S tím, jak se Palachovo vnímání skutečnosti zužuje (vyjma několika scén se celý film svědomitě drží jeho hlediska), čas vyprávění a čas vyprávěného k sobě mají stále blíž. Nedochází už k náhlým skokům mezi měsíci, události sledujeme skoro den po dni, v závěru takřka minutu po minutě. O to naléhavěji si uvědomujeme bezvýchodnost situace a nezvratnost dění (k tomu přispívá také navracející se motiv ohně, resp. ohně a vody, kterou zpřítomňuje Helenka, v jejíž moci už ovšem ke konci není Palacha „uhasit“). ___ Podobně mne zaujala nenucenost, s jakou film poukazuje na přijetí nových pořádků, resp. návrat do zajetých kolejí. Bojový zápal, nutící lidi vrhat se pod kola tanků, poměrně záhy střídá apatie, blbá nálada (viz např. prodavač pomerančů) a odvracení hlav. Komedie běžící na Vánoce 1968 v televizi vyznívá úplně jinak než groteska s Laurelem a Hardym, kterou ústřední pár během pražského jara sleduje v kině. Nevzbuzuje totiž úlevný smích, neboť neodráží náladu ve společnosti, ale působí jako součást snahy odklonit pozornost od závažnějších skutečností (stejně tak hokej), navodit dojem, že se vlastně nic nestalo a život běží dál. Asi žádný polistopadový film nedokázal takhle přesně a přitom vlastně mimochodem vystihnout děsivou samozřejmost, s jakou po srpnových událostech došlo k obnovení pořádku. V tomto ohledu Palacha zároveň považuji za nadčasového, protože určité vzorce (stádního) chování, činící demokratické principy mnohem křehčími, než jsme si ochotni přiznat, se nemění. ___ V neposlední řadě jde o film skvělý nacastovaný a zahraný (zejména Viktor Zavadil a Denisa Barešová), s nanejvýš autentickou výpravou. Přestože si po celou dobu udržuje určitou komornost a nijak se nevyžívá ve velkých celcích a davových scénách (opět důsledek navázání hlediska na protagonistu), rozhodně se jej vyplatí vidět a zažít na plátně. S větší pravděpodobností vám z něj naskočí husí kůže, s větší pravděpodobností vás po doběhnutí titulků a odchodu z kina zarazí podivná netečnost okolního světa. ___To nejzásadnější, ne-li nejlepší, co u nás bylo po listopadu natočeno. 90% (20.08.2018)

...čtyři hvězdy, ale klidně i pět, pokud to bereme jako doporučení, jestli na film jít. (spoilery) Celou dobu to trochu drhne a střídavě zároveň projevuje znaky filmařské úrovně u nás málo běžné. Stoprocentní je asi jen kamera a výprava. Největším problémem je podle mě zobrazení Pražského jara, protože depresi po srpnu 68 jde podle mě zobrazit jen kontrastem k euforii před srpnem. Tady ale všichni přijímají proces demokratizace tak nějak samozřejmě, čtou si v novinách o probíhajících změnách jako by si četli aktuality ze sportu. Maminka pak Palachovi říká o invazi taky spíš jako by mluvila o počasí nebo o tom, co dneska uvaří k večeři. Zkrátka, ve tvářích herců velmi často nejsou adekvátní emoce. Nejdivnější je to asi na brigádě ve Francii, kdy pár týdnů po invazi je Palach úplně v klidu, jako by se vše odehrálo už před lety. To všechno má pak vliv na "pochopitelnost" jeho činu. Člověk si říká, že emocionálně vlastně vůbec nechápe, proč to chce udělat. Proč je najednou tak radikální, když dvě třetiny filmu působil spíš nezúčastněně. Díky tomu na mě pak poslední záběr, "po činu", působil jako probuzení a vystřízlivění z předešlé umanutosti. Jako by si Honza oddechl, že s konečnou platností překonal strach a opravdu to dokázal, a zároveň si uvědomil, že to byla všechno strašná blbost. Nevím, jestli byla záměrem tvůrců tato interpretace. Každopádně to bylo velmi silné. Celý film pro mě tak trochu existuje jen kvůli této závěrečné scéně, možná jen závěrečnému záběru a zvukové stopě při titulcích, kde jedna jediná věta Jana Procházky ze záznamu působí emocionálněji než 90% předchozího filmu. (28.08.2018)

Řada epizod Českého století se mi líbila více než Jan Palach. A přitom je to dobrý film, akorát mě vůbec ničím nepřekvapil a ani jednou neoslovil tak silně jako Hořící keř. Čekal bych především, že to bude odvážnější podívaná - že se tvůrci nebudou bát trochu zaspekulovat a přijdou dejme tomu s nějakým novým Palachovým motivem (nebo ho alespoň naznačí). Bohužel se to nestalo. Také se mi nelíbila všechna ta lacině působící "vodítka" typu zapalovače, hořících letáků nebo hořícího Hardyho, no a úplně spokojený nejsem ani s tím milostným trojúhelníkem, který tam vůbec být nemusel, nebo měl mít alespoň nějaké pořádné vyústění. (17.11.2018)