Jan Palach

Začnu citátem: Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí. Film má silné scény, ale i slabé chvilky. Robert Sedláček je takový rozporuplný tvůrce občas umí a občas ne. Viktor Zavadil mi pro roli Jana Palacha (naivního idealisty levicového zaměření) přišel jako dobrá volba. Asi mám rád historické filmy s silným příběhem, takže trochu přimhouřím oko a dávám 4. (21.01.2019)

...čtyři hvězdy, ale klidně i pět, pokud to bereme jako doporučení, jestli na film jít. (spoilery) Celou dobu to trochu drhne a střídavě zároveň projevuje znaky filmařské úrovně u nás málo běžné. Stoprocentní je asi jen kamera a výprava. Největším problémem je podle mě zobrazení Pražského jara, protože depresi po srpnu 68 jde podle mě zobrazit jen kontrastem k euforii před srpnem. Tady ale všichni přijímají proces demokratizace tak nějak samozřejmě, čtou si v novinách o probíhajících změnách jako by si četli aktuality ze sportu. Maminka pak Palachovi říká o invazi taky spíš jako by mluvila o počasí nebo o tom, co dneska uvaří k večeři. Zkrátka, ve tvářích herců velmi často nejsou adekvátní emoce. Nejdivnější je to asi na brigádě ve Francii, kdy pár týdnů po invazi je Palach úplně v klidu, jako by se vše odehrálo už před lety. To všechno má pak vliv na "pochopitelnost" jeho činu. Člověk si říká, že emocionálně vlastně vůbec nechápe, proč to chce udělat. Proč je najednou tak radikální, když dvě třetiny filmu působil spíš nezúčastněně. Díky tomu na mě pak poslední záběr, "po činu", působil jako probuzení a vystřízlivění z předešlé umanutosti. Jako by si Honza oddechl, že s konečnou platností překonal strach a opravdu to dokázal, a zároveň si uvědomil, že to byla všechno strašná blbost. Nevím, jestli byla záměrem tvůrců tato interpretace. Každopádně to bylo velmi silné. Celý film pro mě tak trochu existuje jen kvůli této závěrečné scéně, možná jen závěrečnému záběru a zvukové stopě při titulcích, kde jedna jediná věta Jana Procházky ze záznamu působí emocionálněji než 90% předchozího filmu. (28.08.2018)

Takový jakýsi značně stylizovaný dokument o osmašedesátém. Jako drama to moc nefunguje. Palach je sám o sobě značně nesrozumitelná osobnost plná tajemství, a tedy skýtající možnosti fabulací, což se zde naprosto neděje. O jeho psychice (a o tom je ten příběh zejména) se dovídáme pramálo. Zřejmě tomu chybí lepší režisér a scénárista kalibru Oldřicha Daňka. (10.03.2019)

„ODPUSŤ MI TO. JENDA...“ /// Životopis, kterej u diváků (v kinech) propadl. Proč? Copak nectíme historický postavy? Ctíme, ale utrácet za politicky inspirovaný skutky se nám nechce. Navíc spousta lidí dodnes nechápe, proč vyjádřil svůj odpor zrovna takhle... A přitom film je to dobrej! Jsem překvapenej, že z filmu je cejtit potřebná atmosféra... třeba tý svobodný doby. Nebo srpen 1968 a okupace. Výborně předvedenej je i samotnej akt „zážehu“. Ten film prostě není jen o Palachovi... Mám rád polskou kinematografii, protože se kromě současnejch témat fajnově věnuje i svý historii. A Jan Palach je natočenej v podobným duchu. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Připíjel jsem na zrušení cenzury. 2.) Před návštěvou Václaváku se stavuju na pumpě. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (23.01.2019)

Zoufale přihlížel tomu, jak se společnost ubírala k rezignaci, jak se smiřovala se znepokojivou politickou situací. V lednu 1969 napsal své matce prostý vzkaz, vhodil do poštovní schránky dopisy, v horní části Václavského náměstí v Praze se načichal přineseného éteru, polil hořlavinou a škrtl sirkou. Tragický čin, který po následující dny, roky a nakonec i dekády nutil přemýšlet o stavu společnosti i hledání příčin. Živá pochodeň, kus historie. Výročím se nevyhneme, navíc rostoucí nechuť k představitelům země je pokaždé aktuální. Divák od začátku ví. Soustředí se tak na detaily, aby pochopili, proč se vysokoškolák ke svému činu odhodlal. Režisér Robert Sedláček vsadil na dobovost a absolutní přirozenost (bohužel je emočně prostý), nijak formálně neexperimentuje, chce, abychom mladíka vnímali jako stydlivého a naivního hrdinu, nikoliv coby nějaké fanatického blázna. Svá tajemství si přesto ponechal, tvůrci vychází ze vzpomínek, z toho, co se povídá, z toho, co se dochovalo. Přesto velká poklona před Viktorem Zavadilem v titulní roli, který emoce dokonale nese v očích. Silný je i jeho vztah s matkou, výtečně zahranou Zuzanou Bydžovskou, ač opakovaně poukazuje na její otevírání jeho pošty, přesto s tím vždy tak nějak počítá. Prostě k sobě mají hlubokou úctu. A my bychom měli mít úctu k lidem, kteří „něco“ udělali. (10.02.2019)