Žít

Sympaticky film o tom, ako Kanji Watanabe v podani Takasi Simuru /Telesna Straz, Sedm Samuraju, Opily Andel/ prakticky precitol z nudnej kancelarskej prace a zacal sa angazovat vo verejnych veciach a bojovat za verejnosprospesne zalezitosti /stavba ihriska/ v istom japonskom meste /Tokio/. Tento Kurosawov film ma az tak nenadchol, hoci Shimura rozhodne vedel hrat. Rozjazd je priserne pomaly, tuna to Kurosawa prehnal. Hoci je znamy tym, ze jeho filmy plynu pomaly, tuna bol rozjazd pre mna doslova ospaly a taku nudu som uz dlho nezazil. Stopaz 143 minut je sialena, a fakt ako zostrihat film o hodinu, nic by sa nestalo a filmu by to neublizilo. Secuko Hara /Tokyo Boshoku, Nelitujeme sveho Mladi 1946/ bola sice vyborna, ale uprostred filmu dost prehravala a Masajuki Mori /Ukigumo 1955, Rasomon/ sa teda nijako nepredviedol. Hoci Kurosawu povazujem za legendu svetovej kinematografie, tymto filmom by si mna za fundu rozhodne neziskal, ne, ne : 70 % z ucty k velikanovi (16.04.2016)

Kurosawa si hraje s formou vyprávění, ve dvou třetinách příběhu najednou přeskočí pár měsíců, nechá hlavního hrdinu umřít a zbytek dovypráví ve flashbaccích, které naprosto perfektně sedí k rozhovoru, který je veden na pohřbu. Výborný nápad. Ostatní typicky Kurosawovsky strohé, vynikající herecký výkon režisérova oblíbence Takashiho Shimury je dokonalý a plný emocí, bohužel, film má asi tak o dvacet minut déle, než by měl mít. (11.05.2009)

Akira Kurosawa je lidský, ale zároveň je nemilosrdný, je místy až poetický a stejně tak je doslovný. To vede k tomu, že natočil snímek o obyčejném člověku a jeho obyčejném životě, a přesto se jedná o snímek, který je zajímavý, a to hlavně proto, že vám bude blízký. Kurosawa je mistr dlouhých scén, ale také skvěle zachycených charakterů. Tady je velmi komorní a nenajdete zde jedinou akční scénu. (07.11.2014)

Děj je místy příliš zdlouhavý, to je zde myslím největší zápor. Delší záběry obličejů, vyjadřující pocity herců mohou být doménou filmu (viz. Leoneho filmy), tady se mně to nezdálo kuprospěchu filmu. Film ukazuje neochotou a byrokracií prošpikovaný japonský úřad, ve kterém se rozhodne smrtelně nemocný úředník jít proti úřednickému proudu a pokusit se schválit výstavbu dětského parku. (10.02.2011)

Příběh úředníka Watanabeho, který už třicet let dělá nudnou práci na úřadě, kde raději než aby něco vyřídili, tak pošlou člověka do jiného oddělení až se dostane zpátky do oddělení, kde podával žádost poprvé, je velmi dojemný obraz toho, jak to je když člověk jen přežívá místo aby svůj život něčemu nebo někomu věnoval. Apatického Watanabeho sledujeme jen chvíli, protože velmi brzo se u lékaře dozví pravdu o svých žaludečních potížích a změní se zoufalého člověka, který se snaží jakýmkoli způsobem ještě něco se svým životem udělat. Film běží velmi rozvláčně a pomalu, ale svým námětem a jeho prezentací dokáže člověka vtáhnout, že dvě a půl hodiny utečou hned a to hlavně díky hlavní postavě a jejímu představiteli. Takaši Šimura zahrál přerod od apatie přes zoufalství až k zápalu pro cíl, který si uředník Watanabe vytyčil, velmi přesvědčivě a zvlášť v posledních scénách a scéně v kavárně s mladou úřednicí. Nakonec se člověk nedovídá nějakou "novou" zásadní pravdu, ale vyznění Watanabeho příběhu a je podáno tak dobře, že to člověka opravdu rozesmutní a zároveň inspiruje a dodá nějakou naději, i když už podobné věci ve filmu byly mockrát. Pro někoho může být ale to pomalé vyprávění docela problém, protože je opravdu hodně pomalé a ani se moc nesnaží nějak diváka vtahovat do děje přímo a je potřeba si na to prostě zvyknout a sledovat pozorně hlavní postavu a děj, protože to za to stojí. (04.12.2010)