Žít

Moc dobře vím, proč mám pana Kurosawu v oblíbených režisérech. Protože mne ty jeho přehnaně dlouhé, nudné a rozvleklé filmy neskonale baví! Žít sice dle mého názoru nepatří mezi ty vrcholné kousky, ale rozhodně je to působivé a smutné drama o osamělosti, smutku, životě a smrti. Ale i radosti ze života, která v dnešní době spoustě lidem chybí. Žít je de facto filmem, který nám ukazuje, že i na sklonku našeho života se dají některé věci změnit, že není pozdě ještě něco dokázat. Excelující Takashi Shimura hraje osamělého a apatického muže, který jen proplová životem a jeho bezvýrazná tvář jako by ani nevnímala okolní dění. Ne nadarmo se mu v práci říká Mumie. Jeho život se změní, jakmile se dozví o své nemoci, rakovině žaludku, která ho vytrhne z jeho apatie a dovede k zjištění, že život nežil, že jím lhostejně proplouval jako kdyby ani nežil. Film je velice dojímavý s pár velice pěknými, působivými závěry a byť je to vše pojato okatě, "vlezdoprdelsky", nelze se za to zlobit. (9/10) (01.09.2009)

Krásný smutný film. Zatímco v historických filmech se mi japonské reálie moc líbí, ve filmech „současných“ mi trošku brání v bezprostřednějším vcítění se do děje filmu. Tak je to i s tímto filmem. I těch padesát let je na něm znát. Zatímco jen o dva roky mladších Sedm samurajů vůbec nezestárlo, tenhle film žel ano. Navíc působí až příliš nízkorozpočtově. Závažnost příběhu a způsob vyprávění to, ale bohatě vynahrazují. Navíc, Takashi Shimura je opravdu skvělý herec. Rozhodně bych film nekrátil ani o minutu... Malá záhada nakonec: Jestli jsem se pozorně díval, tak ten často reprodukovaný záběr s pohledem na odcházejícího hlavního hrdinu v noci a dešti se ve filmu vůbec neobjeví. To je zvláštní ne? (25.11.2006)

Kurosawa zvolil tak vražedně pomalé tempo, snad aby šlo ruku v ruce s pomalým umíráním na rakovinu, že to úspěšně vyřídí většinu publika. Pár scén svůj silný potenciál nezvládá natolik odkrýt, aby se tím vykompenzovala homogenní rozvláčnost. Ke všemu je film natočen nesmírně pateticky a jak Shimuru můžu, tak mě vytáčelo jeho poulení očí stylu "karotka v řiti" i jeho vyjadřování. Nelíbilo ... ale za pravdu, že hnacím motorem radostného žití je Cíl ("Pokud znáte cíl, zdoláte jakoukoli překážku"), nechám hodnocení na ***. (25.10.2011)

Príbeh muža so sklonenou hlavou, ktorý nemienil umrieť, pokým nezačne žiť. Ťažko sa mi stotožňovalo s dobou a prostredím, ale téma bola nadčasová. Život, smrť a byrokracia. A v tých lesklých stareckých očiach sa zobrazovali všetky premrhané okamihy. Možno nie všetky, ale ten jeden pohľad predstavoval smútok nad každým z nich. A ten jeden čin, ktorým sa to pokúsil zvrátiť... Keby som práve nebol zavretý medzi štyrmi stenami svojho pracoviska, vstanem a urobím niečo čo sa neobmedzuje na rozsah tohto komentára (alebo v rámci prokrastinácie na to budem aspoň s úsmevom myslieť;). Niečo čo sa neobmedzuje na slovnú zásobu. Tento film to pomáha pochopiť. Tento film to reprezentuje. Treba mu ísť síce naproti, ale tak to chodí aj v živote, však? (04.09.2013)

Jak žít a pracovat v japonské společnosti, kde se věta v rozhovoru se zástupcem starosty: "Můžete to prosím ještě zvážit?" stává teroristickým činem? Watanabe byl po celý svůj život zářným příkladem úředníka - neřekl ani slovo, celým svým tělem vyjadřoval podřízenost, neboť mluvit a činit znaméná angažovat se a pracovat, což znamená žít. Možná se nám dnes Kurosawův výkřik zdá zdlouhavý a místy až tezovitý, ale pro Japonce v padesátých letech to musel být úder kladivem. (06.05.2009)