Žít

Prý že je tento film melancholický. Ale kdeže. Je o radosti. O té, kterou je možno nalézt i tváří v tvář smrti a kterou nesmaže tělesná bolest ani žádné vnější neštěstí. Tahle radost má pramálo společného s hýřivým veselím večírků a s kouzlem milostných vzplanutí - narozdíl od nich před paní Kosatou neutíká, ba staví se jí čelem... a vítězí. Tenhle snímek se právem nejmenuje UMÍRAT, ale ŽÍT. Je duchovní hostinou a ty nejlepší chody jsou odhaleny až při smuteční slavnosti v poslední třetině. (18.01.2007)

Přepsáno v září 2018. Žít je dalším zdařilým filmovým převodem ruské reality na japonskou. Žít má vícero rovin, obraz si vychutnává své komponování s poetickým předsevzetím. Nejhlasitěji oceňovanou rovinou je humanisticky a politicky korektní vykreslení jednotlivce v závislosti ke společnosti, kamínek po kamínku se buduje jímavý pomník člověku. Nejzdařilejší rovinou je společenská kritika lidem nepřátelského byrokratického aparátu. Zlehčení v lehkém krokovém tanci provádí vznešené ceremoniální obřady etického kodexu společenské zdvořilosti. V dalších rovinách se splývá s rytmem dobových zvuků moderního vývoje. Ochutnává se opojení zábavy a nutných útěků. Pozoruje se střet nového se starým, generační odcizení, rozčarování a ztráta iluzí. Poselstvím je naučit se prožívat vlastní život, byť se na praporci uklání mučednické utrpení. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Hlavní postavou resuscitovaného života je Kandži Watanabe (příjemný Takaši Šimura), zasloužilý vyšší úředník radničního byrokratického molocha. Oznámení brzké smrti ho vytrhává z dlouholeté apatické strnulosti, ale ke vnitřnímu smíření vede dlouhá cesta. Nejdrásavější bolestí je pocit prázdnoty a promarnění, nezkušeně se hledá zapomnění. Cílem je radost ze života s pocit smysluplnosti. Hlavní ženskou postavou je Tojo Odagiri (zajímavá Miki Odagiri), nejmladší členka Kandžiho podřízených. Nejednoznačná pracovní náplň je zdrojem neuspokojení, její upřímná bezprostřednost je nakažlivou nákloností k životu. Je převozníkem k naději. Výraznou postavou je spisovatel (sympatický Yûnosuke Itô), v daný okamžik nejupřímnější Kandžiho průvodce nočním zapomínáním strastí života. Útěk z reality a hřmot zábavy je jedinečnou dobovou sondou života. K výraznějším postavám patří Micuo Watanabe (Nobuo Kaneko), Kandžiho nevděčný syn v nerovné i pochopitelné zatvrzelosti generačního nepochopení. A také jeho manželka Kazue (Kjôko Seki), panovačný hlas Micuovy nespokojenosti se životem vlastního otce. Z dalších rolí: řadový úředník a poslední zbytek lidskosti Kimura (Šin'iči Himori), přitakávající mladí úředníci Sakai (Haruo Tanaka) a Noguči (Minoru Čiaki), na Kandžiho místo trpělivě čekající úředník Ōno (Kamatari Fudžiwara), Kandžiho hříšnější bratr Kiiči Watanabe (Makoto Kobori), jeho manželka Tacu (Kumeko Urabe), povýšenecký místostarosta (Nobuo Nakamura), či výhružně bulvy valící šéf Jakuzy (Seidži Mijaguči). Film Žít reaguje na dynamickou proměnu japonské společnosti tehdejší doby. Společenská kritika se zaštiťuje humanismem a u měsíčku pěje requiem za život. Umění žít, to je, oč tu běží. Provozuschopnost a vstřícnost úřadů nikdo neplánuje. (28.06.2009)

Kurosawa si hraje s formou vyprávění, ve dvou třetinách příběhu najednou přeskočí pár měsíců, nechá hlavního hrdinu umřít a zbytek dovypráví ve flashbaccích, které naprosto perfektně sedí k rozhovoru, který je veden na pohřbu. Výborný nápad. Ostatní typicky Kurosawovsky strohé, vynikající herecký výkon režisérova oblíbence Takashiho Shimury je dokonalý a plný emocí, bohužel, film má asi tak o dvacet minut déle, než by měl mít. (11.05.2009)

Jak žít a pracovat v japonské společnosti, kde se věta v rozhovoru se zástupcem starosty: "Můžete to prosím ještě zvážit?" stává teroristickým činem? Watanabe byl po celý svůj život zářným příkladem úředníka - neřekl ani slovo, celým svým tělem vyjadřoval podřízenost, neboť mluvit a činit znaméná angažovat se a pracovat, což znamená žít. Možná se nám dnes Kurosawův výkřik zdá zdlouhavý a místy až tezovitý, ale pro Japonce v padesátých letech to musel být úder kladivem. (06.05.2009)

Znova sa mi potvrdilo, že Kurosawa ma viac baví vo filmoch z jeho súčasnosti, kde sa zaoberá civilnými ľudskými problémami, ako keď jeho postavy riešia, ktorého cisára treba skôr zabiť, aby mali z toho čo najväčší osoh. V postave Takashiho Shimura si viem v nejakom českom remaku predstaviť Františka Filipovského. Nikoho to bohužiaľ nenapadlo včas. Krásny a univerzálny film, ktorý ukazuje okrem iného aj to, že všetci máme na svete tie isté problémy. Podľa spôsobu reči by som to o Japoncoch ani nepovedal :))) TOP 20 (10) (26.05.2012)