Krvavý trůn

Permanentně nakrknutej Toširo si celej film vyřvává hlasivky. Je pravdou, že role pána Wašvizdu je v jeho pojetí naprosto démonická. Ale nějak mě to nezaujalo, možná je to dobou, možná stylem Kurosawy, težko říct. Vzhledem k tomu, že jsem u toho třikrát usnul a na počtvrté jsem to konečně dokoukl, tak to vypovídá o tom, že poutavý to v mých očích rozhodně nebylo. Každopádně trojec si to zaslouží. 60% P.s.: Buď měl Toširo malý gatě od pyžama, nebo ho řezaly trencle, jinak si toho nasránka neumím vysvětlit. (17.01.2016)

Dark fantasy jak sviňa... ;-) Kurosawu nevyhľadávam, ba dokonca sa mu trochu vyhýbam, ale toto mi asi aj vďaka rozumnej minutáži zapasovalo. Bravúrna réžia, pôsobivý vizuál, skvostná atmosféra. No a Toširo je proste démon. Sa divím, že mu po tom, čo tu predviedol, neodišli hlasivky - toľko snáď ešte nikto v žiadnom filme nekričal. Ponaučenie z filmu: Za všetkým (zlým) hľadaj ženu. Nemusí strašiť ako duch v Pavučinovom lese. Stačí, keď sedí doma vedľa teba a nenápadne ti podsúva svoje intrigy a ešte ťa núti uveriť, že sú to tvoje vlastné ambície. (17.09.2008)

Po stránce vizuální režie i budování atmosféry s napětím je na další Kurosawův film vyloženě radost pohledět, i navzdory stáří snímku viditelnému v technické rovině. Čuměl jsem doslova jako na zjevení, když se přede mnou rozevřel svět vládců v rytířských kostýmech, kteří během rozmluvy sedí až bizarně doširoka rozkročení na nízkých sedadlech, zatímco příchozí sluha před nimi klečí na trávě a takto si vzájemně vyměňují informace přes několik metrů od sebe v teatrálně stylizovaných výkřicích. Podobně fascinujícím dojmem jako jiného světa na mě dýchla rozmluva s jakýmsi kouzelným lesním dědečkem u kolovratu. Bojové bitvy a projížďky po lesech na koních byly na svou dobu dostatečně epické a spolu se zdařilými kulisami (kopec smrtek, mlha, vysoká brána) skvěle dotvářely atmosféru. Jenže přesto, jak mě upoutala specifická forma, jsem naplno nedokázal proniknout do hloubky příběhu, aneb těch teatrálních pokřiků či dokonce pantomimy na mě bylo příliš moc (jakkoliv je i několik minut manželského konfliktu ztvárněného beze slov i hudby samo o sobě fascinující) a 110 minut v tomhle stylu pocitově ubíjejících. Jako pozitivum beru, že vždycky, když se ony galakticky teatrální výstupy samurajů pro mě stávaly až nesnesitelnými, přišla najednou scéna, jež mě stejně znovu dostala – včetně závěrečného souboje se skvělým využíváním mlhy, která spolu s dalšími výjevy posouvala film až do žánru fantasy. Originální, nezaměnitelné, ale hereckým podáním pro mě náročně stravitelné. [70%] (04.07.2024)

Jako ukázkový příklad toho, jak z nepřehledné divadelní hry udělat přehledný film, je Krvavý trůn skvělý. Jako samostatný film je to ale věc pomalá, rozvleklá a s tak přestylizovaným herectvím, že většinu emocí si musíte domyslet, protože ze změti skřeků a stenů nepochopíte nic. Krvavý trůn je těžké pokoukání, pokud nejste skalní fanda Shakespeara nebo Japonska - ideálně obojího zaráz. (14.11.2010)

Snasd proto, že je to mé první setkání s Kurosawou (kdysi dávno před lety jsem viděl Sanjuro, ale vůbec si to nepamatuji a proto za první setkání považuji toto), mě to docela mile překvapilo. Příběh trochu slabší, ale má své velmi silné stránky - škoda, že Kurosawa, alespoň co vím, nenatočil nikdy čistý horror, protože by to asi byla pecka, scény s duchem v Krvavém trůnu mají naprosto drtící atmosféru, výborná práce. Líbily se mi statické záběry, delší záběry, v nichž se skoro nic neděje a přesvědčování (manipulování) hrdinovy ženy. Je-li, podle některých zdejších komentářů toto Kurosawův slabší kousek, už se těším na ty další filmy, co mě čekají. (24.07.2012)