Krvavý trůn

Majstrovské spracovanie divadelnej hry Macbeth. Skvelé herecké výkony dvoch japonských legiend Toširo Mifuneho a Isuzu Jamadaovej (pani Asidži – Lady Macbeth). Dôležitú úlohu vo filme zohráva i klasické japonské aristokratické divadlo „nó“, ktoré spolu s tradičnou japonskou hudbou umocňuje prebiehajúci dej na plátne. Nezabudnuteľnými zostávajú záverečné scény Pavučinového lesa a lukostrelcov. (09.10.2003)

Tento způsob zpracování Shakespeara zdá se mi být poněkud.... Skvostným! Jen škoda, že nikdo nenatočil japanizovaného Hamleta, když byl Toširó Mifune mlád, neb jeho zdejší hypnotické, zcela totální zešílení je prostě výtečné, stejně jako blesky, které dokáže metat z očí a tváře rámované démonicky zježeným vousem. Překvapila mě i dost velká porce megalomanských záběrů, kdy se třebas po pláni prohání desítky jezdců v plné zbroji na svých komoních, přitom by tu ani nebyl velký rozpočet nijak moc potřeba, komornost je vzhledem k předloze očekávatelná. Sice bych ocenil nějaký ten souboj (jsem zvrhlý bídný červ, ó ano), který by atmosféru ještě víc podpořil, ale i bez něj je to prostě a jednoduše výbornej film, kterému hrozně sluší stylizace do Japonska a jediný důvod, proč Shakespear Macbetha do Japonska nezasadil rovnou je nejspíš ten, že Japonsko považoval za Waleský hovorový výraz pro natvrdo vařená vejce s tuřínem. ♫♪ " Pyšný hrad stál na tomto bezútěšném místě... " ♫♪ (17.05.2014)

Tento Kurosavův snímek mě kupodivu nechytl za pačesy a nevtáhl do děje jako většina ostatních, ačkoli k tomu měl všechny předpoklady. Příběh je sám o sobě skvělý, ale je často vyprávěn zdlouhavě, chvilkama dokonce nudně. Některé scény jsou zbytečně dlouhé (první setkání s duchem) a nenápadité (bloudění v lese), některé zajímavé jsou naopak vynechány (spoiler – objednávka a provedení Mikiho smrti, epilog). Naštěstí velká část filmu je ten pravý Kurosawa - Mifune, jak jsem si je zamiloval třeba u Sedmi Samurajů a Sanjura, takže i přes mnohé výtky se jedná o nadprůměrný film! (27.02.2008)

Snáď úplne odjakživa obľúbená, divadelná hra „Tragédia o Macbethovi” , ktorú vlastne napísal / nenapísal, slávne-neslávny → anglický dramatik "William Shakespeare" , sa zároveň pomerne veľmi dlho teší i pozornosti filmárov, ktorí na »strieborné plátna« , prinášali svoje režisérske verzie tak, ako zakaždým uznávali za vhodné, rovnako ako i Japonec Akira Kurosawa, ktorý rovnakým spôsobom vychádza z tejto vďačnej adaptácie, ktorú si nakrútil k obrazu svojmu, kde napríklad postava Wašizua Tatetokiho, je totožná svojej predlohe v podobe samotného Macbetha, alebo trebárs ešte pre zaujímavosť doplním i to, že namiesto „troch čarodejníc” v origináli, tu mám „prízrak” z Pavučinového lesa, keď si zrovna nemyslím, že by som bol tým pádom o niečo ukrátený, ba práve naopak, v obidvoch prípadoch bude mať divák totižto tie typické zimomriavkové pocity, aké proste dopredu očakáva, ó áno, a predsa sa ich stopercentne dočká ! Skrátka, pocit strachu sa automaticky dostaví: „ Ako podivný je tento svet ! Prečo sa ľuďom života na tomto svete dostáva ? Ako životu hmyzu bezvýznamný život človeka je ! Ako hlúpe je jeho utrpenie ! Ľudský život je krátky ako sviežosť kvetu. Príliš skoro je človek odsúdený k rozkladu svojho tela. Po všetky dni sa len snaží spáliť svoje telo v plameňoch svojich túžob. Nedarí sa mu uniknúť piatim utrpeniam tohto sveta. Zrodenie za zrodením čaká človeka na konci jeho snaženia len zápach tlejúceho mäsa, ktoré raz v kvety sa premení. Prenikavý zápach potom sladká vôňa vymení. Ako podivný je život človeka ! Ako podivný” . 'Ospravedlňujem sa' , že som touto citovanou piesňou predchádzajúcou proroctvo, obsahujúcou zreteľné odkazy na buddhizmus a plynutie času, trochu natiahol svoj komentár do „závratných výšin” , no tak ma strašne zaujala, že som si normálne nemohol pomôcť, aby som ju sem nezaradil. A na samý záver nakoniec iba dodávam, že klasikovi Kurosawovi, priam démonickému Mifunemu a vynikajúcemu Nakaiovi (dvornému kameramanovi, či skôr lepšie povedané, jednému z jeho oddaných Mužov s kinoaparátmi), sa podarilo dosiahnuť neuveriteľne majstrovského uchopenia, ktoré vôbec považujem za jedno z najlepších, aké sa v dejinách kinematografie nakrútilo, ak nie rovno to najlepšie spracovanie ?! Vskutku, nemá k tomu príliš ďaleko. (01.02.2022)

S každou další Kurosawovou exkurzí do japonské historie ve mně vzrůstá nechuť k jeho přehnané teatrálnosti, která se projevuje nepřirozenou gestikulací, koulením očima a patetismem v mluveném projevu. Bez ohledu na kulturní odlišnosti takhle bezpochyby ve středověkém Japonsku lidé nemluvili a nejednali. Je to pro mě příliš rušivý prvek ve filmu, který se jinak může pochlubit silným příběhem inspirovaným Shakespearovým dramatem. Kladem filmu je ještě výpravnost typická pro Kurosawovy historické filmy a několik pociťově atmosférických scén z tajemného Pavučinového lesa. Na druhé straně, režie je statická a jednotlivé záběry mají přinejmenším v některých případech přetaženou stopáž. Celkový dojem: 45 %. (29.06.2008)