Toulavý pes

Hodinový zostrihanie tohto filmu by mu s prehľadom vynieslo aj štvrtú hviezdičku, ale pozerať sa znova na túto rozvláčnu kriminálku by som sa už asi neodhodlal. Naozaj nechápem prečo režisér vypĺňal pomerne dobrý námet tak fádnymi scénami. Pozerať desaťminút baseballový zápas, ktorý nemá s filmom nakoniec nič spoločné, ďalších bezúčelných dvadsať minút prechádzok po meste, či vidieku, či nudné naháňačky bez štipky napätia ma naozaj nenaštartovali k vyššiemu hodnoteniu. A pritom námet bol naozaj sľubný. 55%. (06.11.2009)

Méně nápadný a výrazný Kurosawa, zajímavý jednak rolí velmi mladého Mifuneho a jednak "standardně dobrým" výkonem Takashiho Shimury. Není to nejlepší, co jsem od tohoto režiséra viděl, přesto má "soucitný" příběh policisty, cítícího zodpovědnost za činy konané jeho ukradenou pistolí svoji náladu, poetiku a obsahuje několik pěkných rad do života. ■ "Leží tu jako dýně na zahrádce." (29.06.2011)

Skvělá práce s kamerou jakožto skvostné vykreslení atmoséfry poválečného Japonska a sociální frustrace. Zaujme i Mifuneho mentor a několik exteriérů, tím však výčet pozitiv bohužel končí. Zápletka je na celkovou stopáž příliš přímočará a vzniká tak dosti hluchých míst. Každý záběr je zbytečně dlouhý (baseball, tržnice, kabaret). Navíc ani samotný filmový materiál mi nepřišel moc kvalitní. Možná chybí Kurosawova vyzrálost včetně jeho dvorního herce. Slabší průměr. (01.10.2021)

Mezi Kurosawovými kriminálními thrillery sice nedosahuje úrovně fílmů "Nebe a peklo" ani "Zlý chlap spí dobře", ale i tak to stojí za to vidět. Na těchto Kurosawových filmech mě baví sledovat prostředí poválečného Japonska. Kolem půlky film trochu ztrácí dech a zkrácení o 20-30 minut by možná neuškodilo. Dávám ***1/2 (09.04.2009)

Základním schématem, zápletkou, linearitou příběhu, ale i dobou vzniku a určitými stylistickými prostředky připomíná Toulavý pes klasické dílo italského neorealismu Zloději kol. Oba filmy nalezly svůj předobraz ve skutečné události (Kurosawa i De Sica, resp. Zavattini vycházeli z novinového článku, který dále rozpracovali), v obou filmech jde o krádež věci, která je poměrně zásadní pro výkon povolání (policista a zbraň vs. lepič plakátů a kolo), následné usilovné hledání zcizené věci, resp. vyšetřování, kde se téměř nevyskytují dějové odbočky. V obou dílech jde přitom o realistický akcent doby, ve které se příběh odehrává, resp. ve které filmy vznikly, tedy krátce po II. světové válce, kdy se Japonsko i Itálie jako poražené země setkávaly s válečnými reparacemi, resp. okupací, která se na nemálo let obtiskla do běžného života obyvatel obou zemí, v podstatě až do poloviny 50. let, kdy země zažily opětovný rozmach. Podobnostních rysů lze samozřejmě nalézt ještě více (točení v exteriérech, výrazný sociální podtext), stejně jako těch, které filmy od sebe odlišují (žánr, (ne)herecké obsazení, závěr a jeho vyznění). (03.05.2015)