Rašómon

Výborne spracovaný scenár. Hudba (Ravelovo Bolero) a obsadenie spolu s Mijagawovou skvelou kamerou pôsobia veľmi sugestívnym dojmom. V snímke sa používajú dlhé a pomalé zábery a i napriek pomalému rozohrávaniu deja režisér všetko (štyri pohľady na vec i scénu pod bránou) zmestil do necelých 90 minút. Snímka získala Zlatého leva na MFF v Benátkach a Oscara za najlepší zahraničný film zaslúžene. Európsky divák si však musí zvyknúť na Mifuneho živelné stvárnenie postavy (poskakovanie a šialený smiech). Kurosawa poukazuje vo svojom nadčasovom filme na to, že mnohí máme radšej sami seba ako čistú pravdu, a radšej klameme nielen iných, ale aj sami seba, len aby sme vyzerali lepší, čím sa vlastne stávame horšími. Ani smrť nemusí človeka zmeniť natoľko, aby začal stavať pravdu nad všetko iné, takže i správy spoľahlivého média môžu sprostredkovávať mylné predstavy zo záhrobia. Hovorí tiež o tom, že smrťou sa všetko nekončí a zomrelý neprestáva vnímať svet. Častokrát však svoje okolie vníma ako temnotu, do ktorej sa náhle vlastným pričinením dostal. V celom filme vystupuje len 8 postáv + dieťa. Samotný súd je zobrazený zaujímavým spôsobom. Kamera sníma scénu z pohľadu sudcu. Nevidno ho, ani nepočuť jeho otázky, ale len odpovede predvolaných. Svedkovia vypovedajú priamo do kamery, akoby Kurosawa staval diváka do pozície sudcu. (09.10.2003)

Témeř divadelní kus pana Kurosawy vypráví o tom, že cesty lidského konání jsou většinou mrzké, malicherné a zapomenutíhodné a tak si je aktéři zpětně vybarvují podle svého a neváhají takto vytvořenou historii pojmout za svou "novou pravdu". Jsou nám předloženy tři verze stejného příběhu a pak ještě další, skutečná (u které jediné nehraje hudba - skvělý symbol) - moc příjemná podívaná pro tři herce a dva průvodce dějem. Kurosawa nezklamal. PS: snad první a jediný film, ve kterém zesnulý pomocí média LŽE, protože se stydí za pravdu .) 9/10 (21.11.2006)

Film-zpovědní zrcadlo. Jednotlivé postavy sice obviňují ze zločinu samy sebe, ale přiitom zároveň klamou nejen druhé, ale vskrytu i sebe - chtějí se vidět jako ctnostnější, statečnější, lepší. Divák se zpočátku může cítit jako soudce jednotlivých zúčastněných - je do této role přímo situován kamerou. Posléze se stává spíše zmateným svědkem a nakonec sám obviněným. I já jsem vinen vytvářením klamných lichotivých sebeobrazů. Jaká může být odpověď na všudypřítomnou faleš? Buď lhostejný cynismus, anebo přiznání si vlastní bídy jako počátek cesty k osvobození. Kurosawa jako anima naturaliter christiana. Snímek je výtečný i po formální stránce. (08.04.2008)

Druhý Kurosawa, jehož jsem měl čest vidět, tentokrát už bez mrknutí na pět hvězd. Co na tom, že je to z padesátých let, co na tom, že je to černobílý, co na tom, že to trvá tak žalostně krátko, když je to odvyprávěno tak poutavě a divák jako já se u toho ani na minutku nenudil? Šibnutý Toširó Mifune byl vynikající, myšlenka odvyprávět jeden přiběh třemi (nebo vlastně čtyřmi) různými pohledy na věc à la Lola rennt, k tomu ještě pěkná hudba na podkreslení a taková pěkná myšlenka s dítětem na závěr – ano, tímhle mě Kurosawa opravdu přesvědčil k nahození pěti hvězd a dodal mi chuť podívat se i na jeho další snímky. Vlastně mám teď chuť se i znovu podívat na Sedm samurajů, třeba bych tomu nyní už dal plný počet. (10.05.2012)

Déšť. Miliony kapek se tříští po dopadu na střechu polorozpadlého chrámu. Ten zrovna skýtá útočiště třem tulákům, z nichž jeden rozhodne se sklíčenou náladu znásobit vyprávěním příběhu o jedné ženě a dvou mužích. A nejen o nich. O vyprávění „ve stylu Rašomonu“ jsem slyšel již dávno před zhlédnutím samotného filmu a rovněž jsem dávno před jeho zhlédnutím viděl mnoho filmů sice vzniklých později, nicméně vyprávěných stejně, přesto lépe. Rašomon dnes zaujme spíše v závěru vytyčenou myšlenkou. Proč nechceme slyšet pravdu, proč ji záměrně překrucujeme a činíme svět místem den ode dne zmatenějším? Jednoduše proto, že pravda nikoho nezajímá. Pravda buď není dost zábavná anebo je příliš bolestivá na to, abychom se jí dokázali postavit tváří v tvář. Kurosawa byl humanista, možná trochu idealista, když svým hrdinům, potažmo celému světu, dal ještě jednu naději. Dnes takový konec vyznívá jako zbožné přání. Co nelze Rašomonu upřít, je perfektně zvládnutá režie a scénář dost moudrý na to, aby nebyl moudřejší než samotný divák. Mnohé scény se vryjí do paměti, aniž by však výraznějším způsobem posunovaly děj. Spočívá právě v tom Kurosawova genialita? Ale opravdu se většina jeho filmů musí odehrávat někdy ve středověku, opravdu musí ve většině z nich vystupovat Toširo Mifune jako polonahý rozchechtaný tajtrlík a opravdu by to nešlo bez těch legračních soubojů na ostří meče, kdy někdo co chvíli bez zjevné příčiny upadne na zem? 80% Zajímavé komentáře: zputnik, Turiec, rawen (23.11.2007)