Sny Akiry Kurosawy

Ak by som mal hodnotit len posledny "sen", bolo by to jasnych desat. Dedinka - zijuca v dokonalej symbioze s prirodou, plna zivota a radosti, kde aj smrt je dovodom k oslave. Inak je to celok, viac menej na seba navezujucich "myslienok", ktore zrejme sprevadzali Kurosawu ako cloveka po cely jeho zivot. A to hlavne nenavist k vojne, strach z toho co sa moze stat ak ludstvo dospeje ku katastrofam (atomova vojna, vybuch atomovej elektrarne), ktore su dnes viditelnymi nebezpecenstvami, a laska symbioza s prirodou, ktora odprostuje ludstvo od vsetkych nepotrebnych veci a nebezpecenstiev a je tak tym spravnym sposobom zivota. Autorovo uzko osobne dielo - vypoved starca, ktora sa dotyka a viac ci menej urcite oslovi aj vsetkych, ktory si toto dielo pozru. Po technickej stranke nieje co vytknut, ba naopak, na niektorych miestach priam nadchne jemna spolupraca hudby, obrazu a zvuku, ktore akoby vznikali sucasne. (8.5/10) (18.08.2007)

Nevyrovnanost jednotlivých snů je jeden z hlavních problémů. I když snů... Parametry "klasického" snu splňuje částečně pouze povídka Crows, jinak je to taková všechuť snů ve smyslu přání (zde v podobě naivních humanistických tezí na úrovni missáckého "přeji si světový mír") a něčím co by se dalo s přihmouřeným okem označit za novodobé (samozřejmě humanistické) kaidany. Za opravdu výtečné bych označil z těch osmi příspěvků pouze trio The Blizzard (atmosféra!), Crows (správně snově hravé) a Mount Fuji in Red (jediný z příspěvků kde se Kurosawovy podařilo poselství sdělit úděrně i působivě a ne pouze školometsky). (14.08.2010)

Osmi povídkový film tak na způsob Pražské pětky (připomněly mi ji hlavně první dvě povídky), v kombinaci s filmem Poslední leč (povídka Vánice - úplně jsem si tam představil kráčejícího Polívku s Pechou), F. A. Brabcovou Kyticí (zbytek filmu) a Krakatitem (jaderné nebezpečí). Sorry mistře Kurosawo, ale tyhle Vaše sny byly i přes vizuální vytříbenost příliš moralistické a tématicky roztříštěné (nechoďte, hošíci, sami do lesa; nekácejte krásné broskvoně; nechoďte ve vánici do hor; neposílejte vojáky na smrt; neprovozujte jaderné elektrárny; neházejte atomovky; smiřte se se životem). A navíc zatraceně nudné - a to by měla být pro světového režiséra horší noční můra než uvedené, protože s tou se dá něco udělat. Závěrem Vám však chci, mistře, poděkovat za povídku Vrány, která mi umožnila on-line plnobarevnou procházku nádhernými obrazy malířského génia Van Gogha (http://www.youtube.com/watch?v=sJ90m9y4fx8&NR=1 ) a z mého pohledu tak vytáhla Váš film na krásné průměrné hodnocení. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=oTRw66CnWLI (01.11.2009)

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)

Snímek se skládá celkem z osmi snů: Sunshine Through The Rain, The Peach Orchard, The Blizzard, The Tunnel, Crows, Mount Fuji in Red, The Weeping Demon a Village of the Watermills. Nejvíce se mi líbil sen poslední Village of the Watermills (Vesnice vodních mlýnů), kde bych neváhal dát maximální hodnocení. (07.01.2012)