Černá kočka, bílý kocour

Tenhle film mám připravený ke shlédnutí několik let a pořád jsem to odkládala, protože mi přišlo, že to prostě nebude můj šálek kávy .... a musím říct, že dívat se na to sama doma, tak tomu dám 3* a budu si říkat, co na týhle ujetárně všichni vidí.... jenže napsal kolega, jestli si neuděláme movie večer v zasedačce ... a tak se nás tam sešlo šest ... dopila se půlka flašky Jacka, dopila se flaška Jamesena, tři flašky Prosecca, jedna flaška vína a skoro cela flaška Bechera... snědli se dva sáčky lehce připáleného popcornu... a já se výtečně bavila... zapíjeli jsme společně s Grgou i Dadanem, vlastně nakonec s každým... hlášky jsme si opakovali... a říkali si "to je jako na našich akcích" ... domlouvali jsme se, jak secvičíme scénky... a já si nedokážu momentálně představit lepší film na společné chlastací promítání... nutno podotknout, že ta srbochorvatština je luxusní, hlavně žádný dabing! Ten jazyk snad pro tenhle film vymysleli, ta atmosféra, ta lovestory, ta komedie... je to taková blbost až je to geniální. ... kolega má neuvěřitelný okno, ale já si pamatuju, jak zvracel na dveře velvyslanectví Spolkové republiky Německo a natáčeli ho u toho bezpečnostní kamery... :) (24.01.2012)

V jednom ze svých nejslavnějších filmů Emir Kusturica dobře dokazuje svoji pověst balkánského Felliniho, a to prakticky se vším, co k takovému označení patří. V „cikánské“ komedii Černá kočka, bílý kocour dominují volně provázané komediální scénky, skeče a taneční a hudební vystoupení, jež vytváří dojem chaotického mumraje. Postavy jsou plné života, expresivních gest. Jedná se o velmi specifickou poetiku kořeněnou místy až slapstickovým humorem. Problematické je, že Kusturicovi cikáni jsou spíše vlastní karikaturou, která stvrzuje snad všechny s nimi spojované stereotypy. Vše je ale v zásadě nekonfliktní (a to, co je potenciálně konfliktní, má být vtipné), což v kombinaci s evidentně prozápadní orientací filmu (postavy se zhlíží v hollywoodských filmech a citují z nich, nebo poslouchají anglicky zpívané písničky) vypadá jako čirý exportní kalkul. (19.06.2013)

Čiena mačka, biely kocúr je podľa mňa klasicky vystavaná bláznivá komerčná komédia. Má tú výhodu, že sa odohráva v pre nás filmovo veľmi exotickom a málo frekventovanom prostredí. Všetci sú blázni, dostávajú sa do nesmierne vtipných a trápnych situácií a my sa môžeme smiechom aj udusiť. Kusturica sa podľa mňa inšpiroval bláznivými francúzskymi a talianskymi komédiami a pridal svoj jedinečný neopakovateľný štýľ. Vznikla takmer dokonalá komédia. (11.08.2012)

Hlučná, hřmotná a až nakažlivě temperamentní komedie, kde prasata žerou trabanty, mafiáni šňupaj koks z krucifixu, cikáni žonglujou s granátama a mrtví se probouzejí k životu. Uff........! Díky naprosto živelné muzice, která by na parket přivedla Tlusťocha i s Džejkem a prostupuje celým filmem, funguje i jako účinná hudební kulisa pro nějakou oslavnou párty. Maximální zvedač mizerné nálady, hned jdu shánět soundtrack. (07.04.2008)

Není cikán, jako cikán. Přepadá mě neodbytný pocit, že k plnému docenění (snad i pochopení) snímku, je třeba plného porozumění jejich složité duše. Srovnávání českých a balkánských cikánů se zde tak trošku nehodí z důvodu stavění se na hranici, za kterou čeká žaloba za rasově motivované výroky. Režisér Emir Kusturica představuje úžasné panoptikum různorodých postav, které posílá do naprosto banálních, ale o to půvabnějších sitací. Lidový humor balkánského temperamentu možná středoevropan plně nedocení, ale hromady fórů "na jedno použití" rozesmějí. Kde se v takovémto filmu vzal mistr temných kamerových kompozicí Thierry Arbogast opravdu nevím. Ale jeho působivé nasnímání břehu Dunaje, společně s místní lidovou hudbou mi otevírají nové obzory audiovizuální kultury. Moje seznámení s režisérem Kusturicou dopadlo více než šťastně, takže dalšího setkání se vážně nebojím. (20.06.2005)