Dům k pověšení

Úžasný snímek. Potřeboval jsem zase jednou vidět něco z jiného světa. Tentokrát to bylo ze světa intenzivních prožitků pro daný okamžik, který není tak, jako u západního člověka individuální 'předností,' ale kulturním předpokladem. Kultura je v tomto ohledu ve filmu živá, vrstevnatá a fascinující. Se svými vlastními principy a kakofonií odstínů morálky, dobra, zla, štěstí ale i vnímání času sestávajícího z po sobě následujících 'nyní,' rozporuplné emotivnosti, úcty, pokory, lásky a nenávisti. Je hrozně smutný, jak moc si většina lidí neuvědomuje sílu a celistvost odlišnosti a hodnotí její projevy slovy jako 'horší/lepší' nebo třeba 'primitivní/vyspělá,' a navíc redukuje proměnný až to bolí. Člověk si nemůže dovolit soudit, dokud není schopen si připustit jak moc opravdu (ne)chápe. Tento film samozřejmě není dokumentem. Je to konstrukt. Popularizující gadžovina. Svou komplexní výpovědí je ale překrásný. Otevírá oči, asi ani ne ve smyslu prozření do reality tématu, ale rozhodně ve smyslu přístupu při vytváření náhledu na cokoliv těžce uchopitelného obecně. O tom, s jakým mistrovstvím Kusturica dokázal zachytit nejen tuto obecnou rovinu, ale i konkrétní příběh hlavního hrdiny, a to krásně svérázným rukopisem se symbolikou vyvolávajícím mrazením a černým humorem, ale i hravostí, ať se rozpovídá někdo jiný. (25.03.2012)

Je až s podivem, jak přirozeně dokáže "Fellini Balkánu" Emir Kusturica propojit ve svých dílech bláznovství a spiritualitu (či lépe řečeno magii) s ryzím zájmem o člověka. Režie je absolutně precizní (koneckonců Vávrova filmová škola), herci jsou výborní, Bregovičova hudba úžas budící, celek je nesmírně mnohovrstevnatý. Kusturica zkoumá nejen kulturu cikánského etnika, ale též zkorumpovatělost systému, stejně jako sílu sourozeneckého pouta mezi titulním hrdinou Perhanem, jenž oplývá telekinetickými schopnostmi, a jeho mladší sestrou. (27.01.2024)

První film Emira Kusturici, který jsem viděla, takže nemůžu srovnávat s těmi ostatními, tenhle mě ovšem dokonale nadchnul. Náhled do světa jugoslávských cikánů, když ještě byli cikány. První půlka filmu spíše rozverná, pro civilizované Evropany přibližující celkem reálný život v cikánské vesnici. Postupně sledujeme proměnu hlavního hrdiny Perhana, který se ze zamilovaného a nesmělého mladíčka vypracuje až na „bosse“, který organizuje přisun nového „masa“ do Itálie. No nakonec to nedopadne dobře, jak už to ve správné cikánské tragedii má být, přesto mi bylo při závěrečných titulcích tak nějak milo na duši. Zásluhu na tom má zřejmě i nádherná hudba Gorana Bregoviče... jestli já v sobě nemám náhodou tak trochu cikánských genů... (12.06.2010)

Kusturica patří mezi mé oblíbené režiséry a toto dílo patří mezi ty starší a moc dobré. Dlouhý cikánský epos plný černého humoru, lidského pohledu na cikánskou komunitu a výborný příběh podbarvený úžasnou hudbou. Bregovič i Kusturicovo No Smoking Orchestra jsou jednoduše zárukou kvality. Škoda, že přes blízkost Kusturicovy tvorby (studoval na FAMU) jsou jeho filmy u nás málo rozšířené... (05.02.2004)

Tenhle cikánský epos miluju snad nejvíce ze všech Kusturicových filmů. Cesta mladého míšence Perhana z malé cikánské kolonie do velkého světa, kde místo štěstí najde jen peníze a zmar, je natočená s empatií a precizností, která svědčí o tom, že Kusturica mezi cikánskou komunitou žil a naučil se ji chápat jinak než jako režisérský "gádžo". Výkony herců i neherců jsou výborné, humor je černý jak bota, tragika převelice lidská a některé scény v sobě mají (i díky famózní Bregovičově hudbě) magickou uhrančivost. Je úžasné sledovat, jak původně bodré líčení života v kolonii přechází do těžce tragického závěru, ve kterém se Perhanův svět zbortí jak ten dům k pověšení. Mistr ve vrcholné formě! (28.01.2004)