Dům k pověšení

Analogie k Černé kočce – v první části filmu cikánské prostředí specifikováno stejnými prostředky. Rychlé životní (i filmové) tempo, cikánské donkichotství, hádky, špína, velkohubost, touha po bezstarostném, upřímně – lživém životě. V druhé části filmu přichází naprosté odidealizování – křivé přísahy, loupeže, znásilňování. Cikánská Povaha oscilující mezi bezbřehou živelností a obyčejnou zrůdností. Staré a nové „cikánství“ (babička léčitelka x podnikatelé v Itálii), východ vs. západ (Jugoslávie x Itálie symbolizující peklo a pád). Organické snové scény, hrdina s nadpřirozenými schopnostmi – další typické Kusturicovy motivy. (15.11.2005)

Cikánská duše je velká... tak velká, že vedle sebe nesnese duši žádnou jinou. Kusturica zachycuje snad všechny cikánské stereotypy, a činí tak s kouzlem sobě vlastním. Obzvlášť když naplno popustí uzdu fantazii, oddá se svému magickému realismu, a nebo roztáčí kola absurdního humoru, je Dům k pověšení luxusně zábavným filmem. Když dojde na deprese, nihilismus, a ošklivou šeď západního světa... not so much. U malých lidí a malých témat je Kusturicovi nejlépe, a čím méně toto budete vnímat jako kritiku kapitalismu a západu, který všechny zkazí, tím lépe vám u filmu bude. (10.01.2019)

Nezabudnuteľné výpady krásnej kusturicovskej lyrickosti vlniace sa v pomalom rytme lietajúcich svadobných závojov a neodmysliteľných tónov akordeónu bohužiaľ nedokážu udržať v plnom nasadení príbeh (miestami korešpondujúci s Pišťankovým Rivers Of Babylon), ktorý postupom času stále viac pripomína pomaly sa spomaľuúci tok riedenia, zvoľna strácajúci na intenzite. No napriek týmto stratám je Kusturica v poslednej chvíli stále schopný na poslednú chvíľu obhájiť titul majstra záveru. (13.08.2014)

Kusturica vyčaril svet cigáňov, vášne, absurdné scény, nepostrádateľné zvieratá a tragédií. Herci temer všetko amatéri. Skvelá muzika Gorana Bregoviča. A treba pogratulovať k Českému vyznameniu Za zásluhy, jednému z najlepších absolventov FAMU. O to viac, že jeho meno sa pre jeho politické názory dnes nenosí. Starosvetsky – klobúk dolu. (15.11.2019)

Úžasný snímek. Potřeboval jsem zase jednou vidět něco z jiného světa. Tentokrát to bylo ze světa intenzivních prožitků pro daný okamžik, který není tak, jako u západního člověka individuální 'předností,' ale kulturním předpokladem. Kultura je v tomto ohledu ve filmu živá, vrstevnatá a fascinující. Se svými vlastními principy a kakofonií odstínů morálky, dobra, zla, štěstí ale i vnímání času sestávajícího z po sobě následujících 'nyní,' rozporuplné emotivnosti, úcty, pokory, lásky a nenávisti. Je hrozně smutný, jak moc si většina lidí neuvědomuje sílu a celistvost odlišnosti a hodnotí její projevy slovy jako 'horší/lepší' nebo třeba 'primitivní/vyspělá,' a navíc redukuje proměnný až to bolí. Člověk si nemůže dovolit soudit, dokud není schopen si připustit jak moc opravdu (ne)chápe. Tento film samozřejmě není dokumentem. Je to konstrukt. Popularizující gadžovina. Svou komplexní výpovědí je ale překrásný. Otevírá oči, asi ani ne ve smyslu prozření do reality tématu, ale rozhodně ve smyslu přístupu při vytváření náhledu na cokoliv těžce uchopitelného obecně. O tom, s jakým mistrovstvím Kusturica dokázal zachytit nejen tuto obecnou rovinu, ale i konkrétní příběh hlavního hrdiny, a to krásně svérázným rukopisem se symbolikou vyvolávajícím mrazením a černým humorem, ale i hravostí, ať se rozpovídá někdo jiný. (25.03.2012)