Dům k pověšení

Kusturica přitlačil na pilu a hned je to znát. Spíše úsměvnou, první část, střídá druhá depresivnější polovina. Psychologická proměna hlavní postavy, mladého cikánského míšence Perhana, je přesně to, co drží diváka v pozoru. Propojení více rovin, občasné až snové sekvence a psychokinetické schopnosti hlavního hrdiny pak dodávají filmu určitý ráz neskutečnosti. Zatím nejlepší Kusturica, kterého jsem zhlédl, a to jsem k tomuhle filmu přistupoval s velkým respektem. (21.01.2008)

Film, který je obtížné uspokojivě rozklíčovat, ale jednoduché si užít. Koluje mu totiž v žilách, podobně jako Poslední stanicí ráj (1988) Luciana Pintilieho nebo Vzestupu (1977) Larisy Šepiťkové, jakési nepolapitelné fluidum; boží chvění, které v některých jeho částech vystupuje z plátna a prostupuje publikem. Je hmatatelné minimálně od chvíle, kdy se kamera za doprovodu Bregovićovi interpretace romské písně Ederlezi přenese nad hladinu řeky, na níž Perhan spolu s dalšími Romy slaví svátek sv. Jiří. Střet vody a ohně, možná až přepáleně zveličený plujícími hořícími polínky, utváří magickou kompozici, která vzdáleně připomíná Danteho bárku. Hypnotizující plačtivý hlas romské zpěvačky následně obrazu vdechuje život, vytrhává ho z okovů filmového pásu a nechává ho v podobě elektrizujícího náboje volně poletovat mezi diváky. Každý moment, ve kterém potom Ederlezi zazní, je jednoduše kouzelný a těžko popsatelný, jako by promlouval univerzálním jazykem duše. (05.02.2023)

Mám z Domu na věšení rozporuplný dojmy. Ze začátku to vypadalo jako hodně zábavnej předchůdce Černé kočky, ale komediální ražení se po první třetině překlopilo v drama čím dál temějších kontur, což by nebylo nic proti ničemu, ale s tím vtipem z toho vyprchal i šmrnc a ta druhá část už mě jako drama nezasáhla, protože se dost vlekla. A protože jsem se s Kusturicou seznamoval pozpátku a většinu originálních nápadů a postupů, který tady použil, jsem už několikrát viděl v jeho pozdějších filmech, nemohl mě Dům okouzit ani tím. Rozhodně to není špatnej film. Má to silnou, osobitou a Kusturicovi vlastní poetiku, Bregovičova hudba je super a za pozornost tu stojí hromada jednotlivostí (scéna koupání v řece je můj favorit), ale jako celek mě to prostě nebavilo. (10.12.2020)

Asi jsem čekal příliš, ale za mě spíš zklamání.... první poeticky stylizovaná třetina která bravurní [a neméně absurdní] komediální optikou nahlíží do romské subkultury je naprosto geniální; zbylý dvě třetiny jsou "jen ok" – a celkově vzato ona kriminální rovina celému filmu dost škodí, o anti-klimatickým závěru radši ani nemluvě. Každopádně palec hore za jugoslávského Begbieho, sigma babičku, a mladýho harmonikáře jehož nejlepší kámoš je krocan [jo, krocan je zcela neironicky nejlepší postava filmu]. I tak jde o zajímavý kulturní zpestření nejen v rámci balkánský kinematografie.... [VERDIKT: 6,9 krocanů z 10] #chcípnivhovnech! (06.10.2022)

Cikánská duše je velká... tak velká, že vedle sebe nesnese duši žádnou jinou. Kusturica zachycuje snad všechny cikánské stereotypy, a činí tak s kouzlem sobě vlastním. Obzvlášť když naplno popustí uzdu fantazii, oddá se svému magickému realismu, a nebo roztáčí kola absurdního humoru, je Dům k pověšení luxusně zábavným filmem. Když dojde na deprese, nihilismus, a ošklivou šeď západního světa... not so much. U malých lidí a malých témat je Kusturicovi nejlépe, a čím méně toto budete vnímat jako kritiku kapitalismu a západu, který všechny zkazí, tím lépe vám u filmu bude. (10.01.2019)