Frasquita
Hudební / Komedie
Rakousko,
1934, 84 min
Režie:
Karel LamačKamera:
Eduard HoeschHrají:
Jarmila Novotná, Heinz Rühmann, Rudolf Carl, Hans Moser, Max Gülstorff, Hans Heinz Bollmann, Franz Lehár, Robert Valberg, Wiener Sängerknaben, Otto Schmöle (více)Obsahy(1)
Mladý architekt Harald jede autem ses svým přítelem Hyppolitem, mladým učencem a velkým přítelem hudby, na návštěvu k příštímu svému tchánu, který žije na pobřeží Středozemního moře v překrásném zámečku. Tam očekává Dolly, dcera hraběte Elemera, svého ženicha. - Zatímco Harald a Hyppolit mají na voze defekt a marně spravují vůz, blíží se z dáli nezvyklý zpěv. Jsou to cikáni. Harald právě vyjednává s cikány o zapůjčení koní na odvezení auta, když náhle zazní překrásný ženský hlas. Hyppolit jde za hlasem a objeví krásnou cikánku. Harald ho následuje, a jakmile spatří Fraquitu, zamiluje se do ní vášnivě na první pohled. Žádá svého přítele, aby jel napřed a předstírá, že se ještě musí zabývat porouchaným vozem... [dobový program] (oficiální text distributora)
(více)Zajímavosti (7)
Giuditta (1982) (TV film)
Haló, hudba (1999) (pořad)
- V 76. díle věnovaném Jarmile Novotné, se objevují ukázky z filmů: Požár v opeře (1930), Frasquita (1934) a Poznamenaní (1948). (NinadeL)
Vzpomínka na Jarmilu Novotnou (2007) (TV film)
- V dokumentu se objevují ukázky z filmů Skřivánčí píseň (1933) a Frasquita (1934). (NinadeL)
Kozák a slavík (1935)
-
Jarmila Novotná ve své knize Byla jsem šťastná vzpomíná: "Když jsem se 5. října (1934) vrátila domů, byla jsem pevně rozhodnuta, že už nepřijmu žádnou nabídku. To se ovšem lehčeji řekne, než udělá. Jelikož Frasquita se hrála ve vyprodaných biografech, tatáž společnost (Atlantis) mne žádala, abychom hned začli filmovat nový film Kozák a slavík. Po dlouhých vyjednáváních jsem přislíbila, ale s podmínkou, že nezačnu dřív než v prosinci, protože jsem nechtěla přijít o krásný podzim na venkově. A tak jsem měla konečně trochu klidu.
Filmování Kozáka a slavíka začalo v ateliérech ve Vídni. Byl to komplikovaný kriminální film, ale velmi zábavný. Po ukončení interiérů jsme všichni odjeli do Řecka a Egypta. byla to báječná příležitost poznati tyto historické země. Jiří byl se mnou a využili jsme každou volnou chvilku, abychom si prohlédli musea, Parthenon, který na nás udělal ohromný dojem, a celou Akropolis - dokonalost v rozměru a kráse. Navštívili jsme i Mykény, kde jsme stanuli v ložnici mytické Elektry, na místě, kde byl zavražděn Agamemnon.
Pyramidy byly dílem scenérie našeho filmu. Jelikož se odbýval v opravdové poušti, jezdili jsme na oslíčcích nebo na velbloudech. Jednou nás tu překvapila písečná bouře. Co to je, to si nikdo nedovede představit – není tomu kam uniknout. Oči, nos, ústa, vše je rázem plné písku. A co bylo ještě horší, ve vteřině byly k nepotřebě filmové kamery a musely se dát vyčistit. To trvalo několik dní. Této pauzy jsem s Jiřím využila k cestě do Luxoru, Théb a Karnaku. Chloubou Luxoru a Karnaku jsou chrámy pojmenované po těchto dvou městech, která byla za dávných časů spojena v jedno, kde žil více než milión obyvatel. Tyto chrámy je nejlépe vidět v různých hodinách, aby tím vyniklo bohatství jejich barev a aby člověk viděl, proč Egypťané uctívali slunce, boha Amona – Ra, jako slunečního boha, krále bohů. Také stojí za to vidět luxorské museum. Mně se nejvíc líbily hlavy Achnatona – Amenhotepa IV., který nejenom že dal Egypťanům pojem jednoho boha Atona, ale též nový styl umění, nezávislý na strnulých tradicích jeho předchůdců. A ještě jedna vzpomínka: Na každém schodě chrámu stál kouzelník s hadem, který se musel vzpřímit s hlavou vzhůru – hady jsem pak viděla i ve snu.
Po pískové bouři a opravě kamer jsme film šťastně dokončili. Druhým protagonistou byl Ivan Petrović a režisérem Phil Jutzi. Všichni jsme se rozloučili a já s Jiřím jsme se na cestě domů zastavili v Benátkách, kde nás překvapil sníh. Byl to nezvyklý, ale překrásný pohled." (NinadeL)
Žebravý student (1931)
-
Jarmila Novotná ve své knize Byla jsem šťastná vzpomíná: "Krátce na to jsem začala filmovat operetu Žebravý student s hudbou od Millöckra. Zpívala jsem několik roztomilých melodií. Mým partnerem byl Hans Heinz Bollmann, známý filmový herec, se kterým jsem později točila ještě jiný film, Lehárovu Frasquitu.
Jelikož jsem od opery nedostala žádný volný čas, musela jsem často pracovat ve filmovém studiu až do tří nebo do pěti hodin odpoledne a tentýž večer zpívat buďto Rosinu, Violettu nebo Mařenku nebo jiné úlohy, což bylo velmi náročné a můj hlas zase začal trpět. Snad to nebylo poznat, když jsem zpívala, ale cítila jsem se mizerně. Začala jsem tušit, že je tu zase něco varovně nebezpečného." (NinadeL)