Americký vlkodlak v Londýně

Hodne zabavna variace na vlkodlaci filmy. John Landis v sobe nezapre velkeho znalce a fanouska horroru. Skoda ze se mu nepodarilo svuj scenar z roku 1969 zrealizovat uz v sedmdesatych letech. Poplatnost osmdesatkam je z Vlkodlaka citit hodne a i kdyz je to legrace, precijen bych radeji cisty horror. Protoze pasaze nahanejici strach, pripadne znechucujici jsou udelane uzasne, v cele s oskarovou scenou premeny, stvorenou dalsim velkym fandou - Rickem Barkerem. Vpodstate povinnost. (11.11.2005)

Turistika po anglickém venkově má jistě něco do sebe. Ovšem, musíte se držet vyznačených cest a hlavně se venku nesmíte zdržovat za úplňku. Klidně by se totiž mohlo stát, že vás napadne vlkodlak lačníci po krvi. To se stalo i našim dvěma kamarádům, kterým se příjemný výlet změnil v noční můru. Přeměna ve zvíře byla velmi působivě natočená a povedená. (31.07.2009)

“"Fee-fi-fo-fum, I smell the blood of an English man." Těžké, těžké tohohle Americkýho vlkodlaka v Londýně hodnotit, naprosto chápu, že v osmdesátých letech to musela být pecka jako kráva, ten film má totiž všechno, co na osmdesátkách milujeme anebo nesnášíme. Navíc masky a efekty jsou fakt vypečený, to se ani nehodí psát, že jakože na tu dobu a bla bla bla, protože v tomhle směru film předběhl svou dobu a i současný kousky by se od něj mohly učit, Jenže ten příběh... To fakt ne toto, začátek, kdy se ti dva cápci (btw je úplně jedno, že jsou z USA, stejně tak dobře by mohli být třeba z Mongolska) procházejí po anglických venkovských blatech a narazí na hospodu s pentáčem na zdi a štamgastem Rikem Mayallem, je ještě fajn, ale od napadení vlkodlaka už je to jedna velká haluz. Každopádně tenhle song tam sedl jak prdel na hrnec :-) (17.04.2015)

Strašidelné momenty se tu střídají s až bláznivě komediálními, což paradoxně nenarušuje horrorově temné vyznění příběhu. Dodává mu jen lehce bizarní příchuť a naprosto specifickou, vůbec ne nepříjemnou náladu. K té přispívá i množství popových songů, většinou z 60. let, odlehčujících atmosféru v místech, které by mohly vyznívat až příliš makabrózně. Vytvářejí krátkodobou iluzi bezstarostné prázdninové komedie, z níž je ovšem divák vždy velice brzy vytržen nějakou tou hrůzností. Každá píseň (v paměti asi nejvíce utkví chytlavá „Bad Moon Rising“ od Creedence Clearwater Revival) se tématicky nějak vztahuje k vlkodlačímu tématu – všechny mají totiž v názvu slovo měsíc. Pokud bychom se zaměřili na čistě horrorové prvky, pak úvodní atmosférická čtvrthodinka z anglických vřesovišť, některé snové sekvence, a děsuplná scéna z londýnského metra patří k tomu nejlepšímu, co v žánru vzniklo. Jestli ještě pořád váháte, zda obětovat hodinu a půl života tomuto na csfd nepříliš dobře hodnocenému snímku, pak vás možná přesvědčí poslední argument: An American Werewolf in London obsahuje nejlepší přeměnu člověka v monstrum v celých dějinách filmu! (16.08.2007)

10x dražší než kolega The Howling (1981), ale pro mě lehce horší. A vůbec nejde o příběh. Ten je uspokojivý, nekouká se na něj úplně špatně. Nejde vůbec také o masky. I když přeměna z člověka na vlkodlaka byla pro mě daleko lepší a působivější v The Howling (1981), tak zde je namaskovaný roztrhaný Jack parádní a i na ostatních je vidět kus dobré práce. Hlavní aspekt, který mi zde nejvíce chybí, je absence atmosféry. I když beru v potaz komediální stránku, tak atmosféra je až na nulové hranici a tak je člověku pak tak nějak jedno, že vlkodlak běhá a vraždí po Londýně a i final scénu bere bez větších emocí. Což je podle mě škoda. (28.04.2013)