Nadějné vyhlídky

Moje jedina zkusenost s Charlesem Dickensem byl zatim Oliver Twist, ktereho nesnasim, takze jsem zacal panikarit, kdyz se to opet cele rozjizdelo v cele s nejakym anglickym spratkem, ale postupne scenar ziskava na zajimavosti a je to navrat do doby, kdy jeste filmy byvaly postavene ciste na kvalitnim pribehu. Cernobily David Lean take neni k zahozeni, ale hype typu 5. nejlepsi britsky film vsech dob si muze dat klidne pohov. 6/10 (15.07.2012)

Predtým, ako som si pustil Nádejné vyhliadky, som si o filme nič nečítal. Takže som nevedel, že sa jedná o adaptáciu Dickensovej klasiky a ani nič o deji. Dobre som urobil, pretože som ako divák na začiatku vôbec nevedel, akú bude mať film atmosféru. No a tá sa Leanovi mimoriadne vydarila. Čiernobiela kamera v rukách starých majstrov dokáže vtiahnuť diváka do deja tak, ako by to dnes nedokázal ani Joe Wright s pomocou najvýkonnejšieho počítača. Nechcem si predstaviť, ako by vyzeral digitálny, hnedým filtrom prehnaný Londýn v nejakej dnešnej, 100 miliónovej adaptácii. Mierny problém som mal aj ja s Johnom Millsom, ale nie kvôli veku, pripadal mi na rolu príliš necharizmatický. Rovnako mladá Jean Simmons bola krajšia, ako Valerie Hobson v jej staršom vydaní. Chápem dôvody, prečo britskí kritici považujú toto dielo za najlepšiu adaptáciu románu v histórii kinematografie. (11.12.2012)

Přes všechny zjevné klady této adaptace (např. jedna z úvodních scén kdy utíkajícímu mladému Pipovi díky důmyslnému zvuku "radí" zvířata a vrzající vrata) jsou zde pr mě minimálně dva problémy - jedním je představitel jednadvacetiletého Pipa, který mírně řečeno věkově neodpovídá postavě, kterou ztvárňuje. Druhým a větším je oproti knize výrazně změněný konec filmu, který vlastně popírá vyznění knihy, kdy hrdinovy zbydou právě a jen "velké naděje" a zůstane sám. (Při hledání na internetu jsem však zjistil, že i Dickens si sám původním koncem neby jistý a přepsal i verzi optimističtější) (21.04.2012)

Nemám moc rád příběhy Charlese Dickense, ale snímku "Nadějné vyhlídky" se prostě nemůže vzít, že je dobrý. Je dobře natočený, dobře zahraný a nakonec má scény, které s vámi hnou, i když toho Dickense nemusíte. Tady je ukázáno, že ty příběhy o sirotcích a chudácích, co to nakonec náhodou někam dotáhnou, mají smysl a jsou dobré. (03.10.2014)

(1001) Ó můj bože, jak já nenávidím Estellu. Tato nenávist se ve mě usadila před sedmi lety, kdy jsem se setkala s látkou poprvé, a nyní zjišťuji, že se mě nedrží o nic slaběji než tehdy. A pravděpodobně ze stejných pohnutek, z jakých jsem v pubertálním věku mlčky obdivovala Písničku o škaredých holkách od Žáčka. Trochu mě překvapilo, že ze všech kritických hlasů je zrovna tenhle nejsilnější, ale co už. Další věc, se kterou jsem nepočítala, bude to, že druhý nejvášnivější hlas se bude týkat toho, že mě skoro až fyzicky bolelo, jak někdo může dopustit, aby se takhle zacházelo s dítětem (a tím mám na mysli výchovu všech těch dětí, tedy i Estelly). K věcem, co rozehřály mé srdce: pěstní bitka chlapců a pan uprchlý trestanec. A co se týče konce: Vždycky mi bylo líto, jakým způsobem se rozhodl Dickens nakonec ukončit tenhle příběh. (Teď budu mluvit o knižní předloze.) Jakýsi literární kritik o tom napsal: "Bylo by neadekvátním morálním ponaučením upřít Pipovi jeho odměnu, když předvedl růst svého charakteru." Tahle věta mě velmi rozlítila z toho hlediska, že autor za touto odměnou vidí Estellu. Estella není odměna, je to lidská bytost podobně ztýraná a zmanipulovaná jako Pip a zaslouží si vlastní rozpletení osudu a nikoliv ještě hlubší objektivizaci, a navíc to není vhodná "odměna" pro Pipa, protože Dickens strávil celou novelu až do té doby popisováním a vysvětlováním toho, že ti dva se k sobě nehodí. Jejich spojení by tudíž nepředstavovalo odměnu, ale jen další trest nebo spíš zvrácený vtípek. Toliko k literární předloze a teď k tomu, jak se s tím vypořádali filmaři. Jejich adaptační rozhodnutí totiž posunulo konec k lepšímu a to oceňuji. Pipovo gesto strhání závěsů a rozbití okenic je přímé a čisté a nepokřivuje tolik jeho charakter jako to knižní skočení po její ruce, když je konečně volná. A Estella se svou reakcí (přiznáním strachu) také zachová člověk a je jako šablona. Muhahaha, a teď jak nad tím přemýšlím, tak se mi v hlavě objevila analogie k seriálu Jak jsem poznal vaši matku, kde se rovněž řeší celoživotní posedlost muže (Teda) jednou konkrétní zidealizovanou ženou (Robin). Tvůrci seriálu osnovali intriky této posedlosti devět let a nakonec se je rozhodli zakončit tak, jak si od začátku naplánovali, a zcela tím spláchli do koše veškerý vývoj charakterů, kterým postavy během těch let nutně prošly. Ale kdybych tady měla jít do větších podrobností, tak se zase příliš rozčílím, a to se mi teď nechce. Každopádně bych to měla uzavřít tím, že David Lean, jeho scenáristický tým a jeho žena Kay Walsh zcela určitě našli přijatelnější způsob, jak nechat hrdiny spolu, aby to příliš nepošlapalo pečlivě budovanou čest protagonistů. (18.04.2015)