Sladký ničema

Sladký ničema je jazzovou baladou ironií rozjíveného kabaretního klauna. Klaun vyvolil konstrukci se styčnými body slávy filmových světových veličin, ty doplnil o jazzové hrátky kytary s pocitem vnitřního světa, dále o uměleckou úzkost v niterné rozervanosti, a o Érota s psychoanalýzou. Klaun ve své jásající radosti ze života nenechá stranou ani filmový svět, vlastní intimní posedlosti a jevištní intelektuální artistiku. Životopisné prvky obhajuje dobrodružnou dynamikou a dodává jim punc dokumentu. Klaun si hraje s umělcovou osamělostí a rozpustile se hihňá u splavných anekdotických zlomenin. Vyvoleným hrdinou klaunovy lehoučce rozvernější verze jazzové balady je Emmet Ray (pozoruhodný Sean Penn), kytarový kouzelník jazzové kultury doby třicátých let. Pocity vnitřního světa jsou předávány v interpretaci hudebních not, úzkost je hnací silou umělce v jeho seberealizaci i dychtivosti po niterném naplnění. Osamělost je ale nechtěnou daní rozpolcenosti kytaristova vnitřního světa. Nejvýznamnější ženskou postavou je Hattie (velmi zajímavá Samantha Morton), němá pradlena a zároveň nejupřímnější milenka Emmeta. Laskavost se shovívavostí je sice mocnou zbraní, ale na umělcovu rozervanost obyčejně nevystačí. Důležitou postavou je Blanche (zajímavá Uma Thurman), Emmetova manželka z dobrých stavovských poměrů a intelektuálně ctižádostivá spisovatelka psychoanalytického vedení. Vášeň, láska, prchlivost a brzký příchod všednosti a nudy. Výraznější postavou je Al Torrio (příjemný Anthony LaPaglia), výkonný i nejvyšší osobní ochránce mafiánského šéfa a neurvalý milenec v manželství se nudící Blanche. A k výraznějším zde patří také Bill Shields (příjemný Brian Markinson), bubeník z Emmetova kvinteta a jeho druh newjerseyského osvěžení vášní života. Z dalších rolí: kamarádka Hattie i Billova tělesná radost ze života Gracie (Kaili Vernoff), pro Emmeta vydělávající animírky Hazel (Constance Shulman) a Iris (Kellie Overbey), Emmetem odmítnutá milenka Ann (Molly Price), konferenciér soutěže uměleckých nadějí (William Addy), přímý Emmetův agent Sid Bishop (Vincent Guastaferro), Hattie objevící hollywoodský filmový režisér (Josh Mowery), neobratný hollywoodský milovník William Weston (Fred Goehner), Alův veliký šéfík Joe Bedloe (Brad Garrett), ta Emmetova poslední milenka před jeho zmizením Ellie (Gretchen Mol), uctívaný Emmetův kytarový vzor Django Reinhardt (Michael Sprague), či průvodci jazzovým dokumentárním formátem (Woody Allen, Ben Duncan, Daniel Okrent, Nat Hentoff, Douglas McGrath a Sally Placksin). Sladký ničema je filmovým špásem kabaretního intelektuálního klauna, milujícího jazz. Je to lehoučké a radostné osvěžení, odlehčené ve formátu, niterném rozpolcení i metodách klaunových anekdot. (15.11.2020)

Tenhle film s jazzovým nádechem jednoznačně táhne naprosto skvělej Penn a jeho role roztomile chvástavýho egoistickýho paka :-) Člověk se těm jeho kecům musí smát.. on prostě baví.. Taky se mi líbila Samantha Morton v roli Hattie, ta ač neřekne za celej film ani slovo, je okouzlující. Celkově film tak nějak příjemně plyne...ale líp ho asi hodnotit nemůžu, protože při srovnání s některými dalšími Allenovými filmy je tenhle přeci jen malounko níže. Ale zklamanej nejsem, bylo to dobrý. (24.05.2011)

Z filmu je cítit, že je to Allenovo opečovávané dítě, které opravdu miluje. Příběh jednoho z nejlepších jazzových kytaristů první poloviny dvacatého století. Místy skvěle komediální, hlavně střílení na krysy a pozorování vlaků, také muzikantův vztah s němou holčinou je docela dost dojemný a absurdní zároveň. Sem tam se objevují i slabé momenty, dohromady je v nich vždy vidět Uma Thurman, ale dost částí filmu lze považovat za nanejvýš příjemné a pohodové. Penn ztělesnil Rae skvěle, s tím knírkem a úsměvem je to prostě on. Docela roztomilé, někde bych přítvrdil, ale já jsem to nenatočil. (25.09.2003)

„Rozhazování končí! Moc utrácíš. Bude se šetřit. Co kupuješ kromě jídla? Chodíš k doktorovi? Veterinář bude levnější.“ Jakožto hudební film funguje Sladký ničema skoro dokonale, chytlavé rytmy mě nenechávaly v klidu a já si užíval téměř každičkou melodii (pravda, musíte mít rádi nejmenovaný hudební styl, abyste tuhle složku plně docenili). Po příběhové stránce už to taková sláva není, děj místy docela dost ztrácí tempo, naštěstí každá historka/momentka z Emmetova života nabízí něco zajímavého a vtipného (měsíc byl super, stejně tak pronásledování milenců a jeho různé verze, i když nejvíc mě stejně bavily „rozhovory“ hlavního hrdiny s Hattie). A vše samozřejmě táhne výborný Sean Penn s tím svým neodolatelně přiblblým úsměvem, jeho přespříliš skromného Emmeta se srdcem na pravém místě si snad nelze neoblíbit. Zvlášť, když udělá osudovou chybu, která z něj konečně udělá lidštější bytost. Škoda toho rozvláčného způsobu vyprávění a z něho vyplývajících nudnějších chvilek, kvůli tomu dávám pouze solidní 4*. „Nemusíme se brát.“ – „Nejde to. Potřebuju volnost. Jsem umělec.“ – „Já myslela, že mě máš rád.“ – „Baví nás to spolu. Vzal jsem tě na skládku střílet potkany.“ – „Střílet potkany mě nebaví!“ – „Vzali jsme si sendviče.“ – „A koukat na vlaky je taky dost divný!“ – „Vždyť to říkám. Každej máme rád něco jinýho.“ (08.08.2015)

Sweet and Lowdown, alebo historky z jazzových klubov v New York city podľa Woody Allena. ... If you are a student of jazz history, you are aware that Emmet Ray -- the subject of Woody Allens "Sweet and Lowdown" -- really existed. And not only did he exist, Emmet resembled many of the jazz musicians of the 1940s. At one point in his career he lived off the money earned by a couple of prostitutes, a practice not unheard of in jazz circles beginning with Buddy Bolden and Jelly Roll Morton. However, these jazz musicians prefer the term "manager" to the phrase pimp. Like many jazz legends, Emmet was an anti-hero, but his guitar playing -- makes up for his multitude of sins. Emmet was also a traveler who not only toured America but has played extensively in Europe. The guitarist lived at a time when jazzmen first traversed the country, spreading consciousness of jazz even to American audiences who were beyond the modest reach of radio and recordings. This original American art form not only spread across the country but to Europe in the 20s and 30s. The way was paved by such men as Louis Armstrong and Duke Ellington who were welcomed enthusiastically when they appeared on the other side of the Atlantic Armstrong in 1932 and Ellington in 1933. The audience for these giant talents included foreign musicians who modeled themselves after the American originators. Many Europeans played on a high level but only one became a major influence on American jazzmen -- the gypsy guitarist, Django Reinhardt. In Paris, Reinhardt and violinist Stephan Grappelli founded the Quintet of the Hot Club of France in 1934. Bringing his romantic, bittersweet gypsy ethos to the American jazz with which he had fallen in love, Django created an original sound and style. Though little is known about the life of Emmet Ray (few photographs and recordings exist today), the Woody Allen film attempted quite enthusiastically to capture the spirit of Emmet Ray -- and that of the crazy world of jazz -- on celluoid forever. Dirk Dickens, Encyclopedia of Obscure Jazz Artists (Mirage Press) (21.08.2012)