Sladký ničema

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)

Woody a jazz... Svižně to odsípá, nechybí tu Allenova hravost a ten konec je opravdu dojemný. No, já si nemůžu pomoci, ale mně se to fakt líbilo, a to více než většina "pravdivých" životopisných snímků - postava je možná fiktivní, ale tenhle biografický film funguje jako skutečný film. A bod za hudbu. 9/10 (02.07.2011)

Takto mám Allena nejradši – jeho přímočaré intelektuální řachandy jsou většinou skvělé, pokusy o vážná dramata někdy taky, ale nejsvébytnější jsou komedie s temnějším podtextem, jako je tato. Na obvyklém vodopádu legrácek se tu veze úplně vážně pojednané téma citové vyprázdněnosti, což pro mě dělá ze Sladkého ničemy ten nejzajímavější z Woodyho paradokumentů (oproti známějším Seber prachy a zmiz či Zeligovi). Navíc muzika, která tu zazní, je opravdu vypiplaná, Howard Alden hraje kytarová sóla autenticky, osobitě, zajímavě a Sean Penn hru na kytaru markýruje velice citlivě – sice rychle poznáte, že „jen dělá, že hraje“, ale přesto ten fakt neruší, což bývá jinak u filmů točících se kolem muziky a muzikantů velký problém. S pátou hvězdičku ale váhám, nebyl to až takový emocionální zásah. Uvidím, jak se to rozleží. (14.02.2013)

Netradiční Woody. Není to typická komedie, spíš takový příběh (polodokumentární díky těm mluveným vložkám) o jazzovém kytaristovi. Mě jazz nic neříká, takže fanoušci si asi hvězdu přidaj. Ale jo jsem rád, že jsem to viděl - už kvůli Pennovi a kouzelné Samanthě Morton, ale prostě žádná pecka tentokrát. 5/10 (01.07.2013)

nádherný film, páči sa mi už to samotné spracovanie, akoby fiktívny dokument, a vôbec nie je podstatné, či nejaký Emmet Ray existoval, alebo je to len výplod Woodyho predstavivosti, pretože sledovať príhody a životné cesty takej výstrednej postavičky navyše v podaní skvelého Seana Penn, ktorému čo sa hereckých výkonov na păty šliape úžasná nemá Hattie a v spojení s nádhernou swingovou hudbou je jednoducho nádhera, krásny filmový zážitok (19.09.2005)