Sladký ničema

Láska k hudbe, konkrétnejšie k jazzu sympaticky prenesená na plátno. "Sweet and Lowdown" môže síce pôsobiť nudným a nepreniknuteľným dojmom, ale pod povrchom sa ukrýva nielen láska hudbe, ale aj k filmu. Veru, ostal som opitý úprimnou nostalgiou a s menším problémami sa nakoniec naladil na ony vážnejšie pasáže, ktoré sú umne narušované tými typickými, Allenovskými. Woody inak a slabšie, ale stále viac než dobre... (02.07.2009)

Takto mám Allena nejradši – jeho přímočaré intelektuální řachandy jsou většinou skvělé, pokusy o vážná dramata někdy taky, ale nejsvébytnější jsou komedie s temnějším podtextem, jako je tato. Na obvyklém vodopádu legrácek se tu veze úplně vážně pojednané téma citové vyprázdněnosti, což pro mě dělá ze Sladkého ničemy ten nejzajímavější z Woodyho paradokumentů (oproti známějším Seber prachy a zmiz či Zeligovi). Navíc muzika, která tu zazní, je opravdu vypiplaná, Howard Alden hraje kytarová sóla autenticky, osobitě, zajímavě a Sean Penn hru na kytaru markýruje velice citlivě – sice rychle poznáte, že „jen dělá, že hraje“, ale přesto ten fakt neruší, což bývá jinak u filmů točících se kolem muziky a muzikantů velký problém. S pátou hvězdičku ale váhám, nebyl to až takový emocionální zásah. Uvidím, jak se to rozleží. (14.02.2013)

Woody a jazz... Svižně to odsípá, nechybí tu Allenova hravost a ten konec je opravdu dojemný. No, já si nemůžu pomoci, ale mně se to fakt líbilo, a to více než většina "pravdivých" životopisných snímků - postava je možná fiktivní, ale tenhle biografický film funguje jako skutečný film. A bod za hudbu. 9/10 (02.07.2011)

Sweet and Lowdown, alebo historky z jazzových klubov v New York city podľa Woody Allena. ... If you are a student of jazz history, you are aware that Emmet Ray -- the subject of Woody Allens "Sweet and Lowdown" -- really existed. And not only did he exist, Emmet resembled many of the jazz musicians of the 1940s. At one point in his career he lived off the money earned by a couple of prostitutes, a practice not unheard of in jazz circles beginning with Buddy Bolden and Jelly Roll Morton. However, these jazz musicians prefer the term "manager" to the phrase pimp. Like many jazz legends, Emmet was an anti-hero, but his guitar playing -- makes up for his multitude of sins. Emmet was also a traveler who not only toured America but has played extensively in Europe. The guitarist lived at a time when jazzmen first traversed the country, spreading consciousness of jazz even to American audiences who were beyond the modest reach of radio and recordings. This original American art form not only spread across the country but to Europe in the 20s and 30s. The way was paved by such men as Louis Armstrong and Duke Ellington who were welcomed enthusiastically when they appeared on the other side of the Atlantic Armstrong in 1932 and Ellington in 1933. The audience for these giant talents included foreign musicians who modeled themselves after the American originators. Many Europeans played on a high level but only one became a major influence on American jazzmen -- the gypsy guitarist, Django Reinhardt. In Paris, Reinhardt and violinist Stephan Grappelli founded the Quintet of the Hot Club of France in 1934. Bringing his romantic, bittersweet gypsy ethos to the American jazz with which he had fallen in love, Django created an original sound and style. Though little is known about the life of Emmet Ray (few photographs and recordings exist today), the Woody Allen film attempted quite enthusiastically to capture the spirit of Emmet Ray -- and that of the crazy world of jazz -- on celluoid forever. Dirk Dickens, Encyclopedia of Obscure Jazz Artists (Mirage Press) (21.08.2012)

Navzdory tomu, že je to film plný krásné hudby, s dokonalým obsazením i hereckými výkony, a skvěle napsanou titulní postavou (Emmet Ray je v hereckém ztvárnění Seanna Penna prostě neodolatelný), mě moc nebavilo to sledovat a musel jsem se do toho dost nutit. Podle mě to prostě postrádá nosný příběh, který by to dramaticky rozvíjel z bodu A do bodu B. Ten film se líně táhne odnikud nikam, Emmet zůstává v závěru stejný jako na začátku, a celý film se pravděpodobně vykouří z hlavy za pár dní. Nesednul mi ani ten formát mockumentu, ty mluvící hlavy mě tam vyloženě obtěžovaly a kdyby se to z filmu zcela vypustilo, fungoval by podle mě líp, byť se obávám, že v rámci životopisného (respektive pseudoživotopisného) žánru - který osobně řadím k těm nejnudnějším vůbec - z toho stejně nikdy chytlavý děj postavit nešlo. A přesně pro tu nudu mě to minulo, což je škoda, protože některé momenty tam jsou vyloženě "allenovsky" kouzelné. (05.06.2021)